Beatnická generace. Všechno se pohybuje a nic netrvá

Právě teď pracuji na dlouho odkládaném článku o sbírce Kvílení od Allena Ginsberga pro TOPZINE a narazila jsem při tom na moji starou esej o beatnické generaci, kterou jsem uzavírala jeden loňský seminář právě o beatnicích. Po uvážení jsem se rozhodla využít ji jako příspěvek sem na blog.

Jack Kerouac v East Village, fotil Allen Ginsberg, 1953

Jack Kerouac v East Village, fotil Allen Ginsberg, 1953

Ve škole při hodinách literatury nám beatníci byli představeni jako nepřizpůsobivá, vybočující skupina žijící bohémským životem, ve kterém je alkohol, sex, drogy, nevázanost a tuláctví na denním pořádku, vše za doprovodu pohlcujících tónu jazzu. Stejně jako autoři dekadence se snažili šokovat a provokovat. Do literatury vnesli jazyk ulice, toužili po nalezení vnitřní svobody a čerpali z náboženství Dálného východu zen-buddhismu. Beatnickému psaní nechyběla především spontánnost a otevřenost. Odmítali ideál mladého úspěšného Američana s jeho přímočaře nalinkovaným a pevným cílem a dali se cestou protestu.

Po absolvování semináře o beatnické generaci se můj pohled na samotné beatníky značně změnil. Dozvěděla jsem se, že celá ta slavná kontroverzní a pohoršující beat generation nakonec nevznikala v zaplivaných barech a ve špinavých ulicích, ale na univerzitní půdě. Že Jack Kerouac, Allen Ginsberg nebo William Burroughs netvořili jen skupinku pomatených rebelů a feťáků, které náhodou potkala sláva, ale naopak to byli cílevědomí a univerzitně vzdělaní lidé. Beatnická bible Na cestě nevznikla za tři neděle, jak se říká. Jack Kerouac víc než drogám holdoval kofeinu. A soudní proces s Ginsbergem mu vlastně otevřel bránu do literárního světa a zpopulárnil jeho tvorbu. Zakažte něco lidem, vykřikněte do světa: „Tohle nečtěte!“ a každý po tom sáhne.

Když propíchneme celou tu velkou bublinu kolem beat generation, která nás obklopuje. Když smažeme školskou představu o tom, co to vlastně beat je. Možná se můžeme ptát, co nám zbude?

Stále tu ale máme právě tu ryzí podstatu – představu nikdy nekončící cesty, jízdy nejen Amerikou, ale celým světem. Na cestě je jeden velký, pohybující se, pulzující organismus, který nás uhrane svou energií. „Všechno se pohybuje a nic netrvá,“ jak řekl Hérakleitos. A je to tak. Neustále jedeme dál.

Beatníci se nepohybovali jen po silnicích a cestách, ale i na vlnách jazzu, na tónech saxofonů, na vůních, chutích, zvucích, houpali se na našich smyslech. Setkání stírá setkání, vůně míjí vůni, myšlenky se jen hrnou a dohromady to vše skutečně funguje. Pohltí nás to.

Proč je podle mě beat generation takový fenomén? Nabídli lidem to, po čem touží každý – volnost, svobodu, vzrušení, ale to vše v umírněné „bezpečné“ formě. Zabalili je úhledně do knih, básní a my je můžeme inhalovat v malých dávkách, při přečtení každého řádku, stránky. Můžeme na chvíli zapomenout na své nudné monotónní životy a upalovat střemhlav s Deanem po dálnici, topit se ve vlnách jazzu, souložit v temných uličkách, na zadních sedadlech aut, kdykoli a s kýmkoli.

Zleva: Hal Chasse, Jack Kerouac, Allen Ginsberg a William Burroughs, Kampus Kolumbijské univerzity, 1945

Hal Chasse, Jack Kerouac, Allen Ginsberg a William Burroughs, Kampus Kolumbijské univerzity, 1945

Všichni společně můžeme sledovat nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy – to vše můžeme beztrestně pozorovat z bezpečí našeho domova. Zažít dobrodružství, jízdu našeho života, a přitom se nehnout o píď z místa. Všichni společně vzýváme Molocha.

Beatníci se nebáli odhalit, obnažit tělo i duši. Ginsberg ze sebe ve svých performancích trhal šaty, Kerouac jednou pronesl, že by chtěl být jako středověký tibetský mnich a učenec Milarepa, který žil nahý v jeskyních. Dokázali se ale odhalit nejen fyzicky, ale ukázali nám i svou psychickou podstatu.

Celá beat generation byla charakteristická i dobou, ve které vznikala. Poválečná éra byla obdobím mimořádné nejistoty a hluboké bezmoci.  Jedinec v podstatě neměl šanci, vše padlo na oltář společné velikosti, přizpůsobení se. Výbuchy atomových bomb v Japonsku ustavily nové dimenze hrůzy a nejvyšší ideologií se stala technologie. Věda byla chápána jako naprostá vládkyně člověka. Ameriku svíral vnitřní mráz, iracionální nenávist, která probouzela velký strach a potlačování impulsů. Tyto i jiné dobové podmínky tvořily velkou překážku, ale zároveň i výzvu pro umělce.

Společnost založená na bázi z izolovaných jedinců formovaných sdělovacími prostředky a ponoukaných jen ke konzumu a nikdy k individuálnímu rozhodnutí, taková společnost nemůže a nemohla fungovat. Proti takovéto společnosti se musí vystoupit. A beatníci se rozhodli vystoupit, bouřit se, zkřížit zbraně s konformismem a konzumem. Ať už to znamenalo cokoli.

A tak to mohlo propuknout – tehdy před tolika lety na Kolumbijské univerzitě. Přišli zvláštní lidé, kteří si celou noc něco čmárali a rokenrolovali při nadnesených zaříkávacích formulích, kteří ve žlutém jitru byly slokami brblanice a kteří zahodili hodinky ze střechy, aby tak hlasovali pro věčnost. Přišli beatníci.

Allen Ginsberg, Washington Square Park, 1966

Allen Ginsberg, Washington Square Park, 1966

/The Hot Rats na Facebooku/

Advertisements

3 thoughts on “Beatnická generace. Všechno se pohybuje a nic netrvá

  1. ráda bych se zeptala, co je to za kříž, který je umístěn jako úvodní obrázek facebookové stránky tohoto blogu.
    Díky,
    A.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s