Zaprášené černobílé vzpomínky

„Lidský osud není nikdy vysvětlitelný a postižitelný z jednoho bodu, jediného hlediska, poznatelný z jediné stránky, z jednoho postoje k životu, ale jeho běh, jeho kolotání v sobě soustřeďuje klíč k porozumění a poznání života a osudu všech lidí v jeho čase žijících.“
Prométheova játra – J. Kolář

Také se tak rádi prohrabujete starými fotografiemi? Zažloutlý papír, pokroucené obrázky a černobílé úsměvy – to vše tvoří lidské vzpomínky.

Staré rodinné fotografie mají svůj půvab, bez nich bychom nevěděli, jak vypadala naše babička bez všech těch vrásek a bez shrbených zad, ale za to v krajkových šatech a s dívčím nevinným úsměvem. Navíc ke každé fotografii si můžeme vyslechnout nějakou vzpomínku od osoby, na kterou se váže.

Přiznám se, že stejně tak ráda (ne-li radši) mám staré fotografie cizích lidí – portréty dětí, zamilovaných párů nebo celých rodin. Proč jsou tak fascinující? Neznáme tváře z fotografií, stejně tak neznáme vzpomínky, které se na ně vážou, příběhy, které za fotografiemi stojí. Můžeme si je jen domýšlet, podle úsměvů, podle gest rukou, ale nikdy je skutečně neodhalíme. Někdy jsou krásné, někdy smutné a někdy až děsivé, ale vždy svým způsobem neuchopitelné a tajemné.

První černobílá fotografie vznikla v roce 1826 (Pohled z okna Le Gras) a vyfotil ji francouzský inženýr Joseph Nicephore Niepce. Barevná fotografie pak následovala o pětatřicet let později.

V širším slova smyslu můžeme tvrdit, že úplné počátky fotografie sahají až do roku 1519, kdy Leonardo da Vinci nakreslil zařízení známe jako camera obscura.  Jedná se o tmavou komoru s jediným malým otvorem, jímž procházelo světlo, které na protější straně vytvářelo převrácený obraz všeho, co bylo před otvorem. Toto zařízení fungovalo jako pomůcka pro malíře a dá se považovat za předchůdce fotoaparátu.

This slideshow requires JavaScript.

FOTO – zdroj: OMT

Pro rozproudění tu mám i menší výzvu pro vás, ctěné čtenářstvo, samozřejmě vaše snaha může být náležitě odměněna.

Soutěžním úkolem je najít jakoukoli starou černobílou fotografii či pohlednici, můžete zapátrat v rodinném fotoalbu, v antikvariátech nebo jen na internetu. Následně mi fotografii zašlete (nejlépe ve formátu jpg) na e-mail: khoufkova@gmail.com a případně uveďte i krátký popisek, odkud fotografii máte, případně kdo na ní je. Uzávěrka – 14. 3. 2013.

Dva vylosovaní soutěžící získají jednu z knižních novinek, které nám věnovalo nakladatelství Odeon. Nezapomeňte uvést, o který titul máte případně zájem.

Cizí dítě – Alan Hollinghurst

FOTO: Cizí díte, nakl. OdeonNení zvykem, aby byl hlavní hrdina v díle prakticky nepřítomen: v dlouho očekávaném románu Alana Hollinghursta Cizí dítě se to stalo – a perfektně to funguje. Cecil Teucer Valance, „horolezec, veslař a svůdce“, ale zejména plodný básník, prosvištěl svým vlastním životem jako kometa, životy druhých však zásadním způsobem ovlivňuje ještě řadu let. Příběh začíná jednoho léta v téměř ještě viktoriánské Anglii, kdy si mladý student Cambridge George přivede do rodinné vily na návštěvu svého urozeného přítele – a rovněž tajnou lásku – Cecila. Osudovým je toto setkání zejména pro jeho šestnáctiletou sestru Daphne, pro kterou zde začíná cesta na zámek Corley, do zlaté klece mondénní aristokracie.
Stejně jako v předchozí Bookerovou cenou ověnčené Linii krásy staví autor příběh z jednotlivých „dějství“ oddělovaných dlouhými časovými úseky. Na rozdíl od ní se tu však s dobou mění i vypravěči, z nichž každý z příběhu Cecila a Daphne zná – nebo téměř detektivně odhaluje – pouze určitou část. Jediným, komu se nakonec jejich osudy vyjeví téměř v celé šíři, je tedy čtenář.
Alan Hollinghurst je mistr v líčení atmosfér a charakterů, dokáže stvořit dojemné postavy, na kterých nám od první chvíle záleží. Je jen na nás, budeme-li tento strhující a vtipný příběh o jedné básni a dvou domech číst jako oslavu autorem tolik milované viktoriánské éry a architektury, jako panorama proměn společenských a morálních postojů v rámci jednoho století, či jako napínavou detektivní skládanku. V každém případě nás tato oslnivá procházka proměnlivými krajinami paměti nezklame. (Anotace – Kosmas.cz)

Noc nic nezadrží – Delphine de Vigan

FOTO: Noc nic nezadržíNoc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost. (Anotace – Kosmas.cz)

Reklamy

2 thoughts on “Zaprášené černobílé vzpomínky

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s