Markýz de Sade mezi psychiatry

Recenze na knihu Kabinet od Rikki Ducornet (za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon)

Kabinet, foto: Odeon

Kabinet, foto: Odeon

Rikki Ducornet se českému čtenáři knihou Kabinet představuje poprvé. Její tvorba však zahrnuje už několik novel, povídkových sbírek, básní, esejí, ale věnuje se i výtvarnému umění a ilustraci. Mezinárodní pozornost si vydobyla už svou knižní prvotinou s názvem The Stain (1984) a následně knihou The Fan-Maker’s Inquisition (1999), jejíž hlavní postavou je dodavatelka vějířů pro markýze de Sada. Ducornet oplývá dokonalým básnickým vyjadřováním a její próza nese až surrealistický nádech.

Psaní Rikki Ducornet mi částečně připomněla lyričtějšího Chucka Palahniuka v sukních. Za předpokladu, že bychom z Palahniukova psaní ubrali násilí a přidali ještě více sexu a (kupodivu) šťavnatou dávku mužského šovinismu. Ano, někdy mi přijde, že ty nejvíce šovinistické texty dokážou napsat právě jen ženy.

Hlavní postavou knihy Kabinet je stárnoucí psychoanalytik, který si své pacienty dělí do dvou oblastí, prvním z oblastí jsou Kouzla, která jsou zasvěcena slastem všeho zapovězeného. Lékař zde léčí své pacienty prostředkem, ve kterém se sám vyzná nejlépe – sexem.

Každému z pacientů tvrdí, že k překročení hranic dochází prvně a že se jedná o pouhé rozšíření jejich společné léčebné snahy. Z jeho „léčebných praktik“ se však stává posedlost. Každý nový pacient je příslibem ještě neodhaleného sexuálního tajemství, protože každá další žena (nebo muž) budou jiní než ti předchozí a právě zde začíná nekonečný koloběh čiré touhy.

„Kouzla jsou jevištěm, kde s klientelou porušujeme všechna pravidla. Vždy ve jménu vědomé zrady, kruté krásy. Co se tu děje, bere dech a vždy to je jedinečné, i když naaranžované. Nikdy nezapomínám, že mám co činit s lidmi, kteří se mne – přes všechny vnitřní mechanismy, žádostivou něhu, hrdou pýchu – mohou kdykoli rozhodnout zabít nebo zavolat právníka.“

Ostatní, pro lékaře tolik nezajímavé, případy putují do druhé oblasti psychiatrovi praxe – do Nudy. Tato ordinace patří „luteránům, páteru vyklouzovi, stará panně tenké jako oplatka, psychopatovi, který zmrvil víc operací, než má prstů na nohou, nočnímu hlídači, který pokaždé rozhází důchod za děvky a žena se s ním po čtyřiceti letech chce rozvést. Taky tu je ředitel místní fabriky, nepochybně zodpovědné za dramaticky zvýšený počet vrozených vad u novorozeňat v oblasti a pak vysokoškolský profesor, z celé bandy ten nejúmornější, který mele pořád dokola o tom, jak mu o fous uniklo dědictví, a o depresivní aféře své ženy s rodinným dentistou.“

Dále se seznamujeme s další zajímavou postavou, kterou je lékařova manželka, japonská umělkyně Akiko. Akiko je obrazem čistoty a dokonalosti – rozmýšlí si celý vesmír stejně dokonale jako své koláže, které vytváří. Žene se jen za krásou, a proto nevidí nebo spíše nechce vidět tu ošklivost, ten zmar a nečistotu, která se rozrůstá v jejím domě, v její posteli, uvnitř jejího milovaného manžela.

„Když v manželství prořídne a zamlží se i sám vzduch, lze učinit jediné: vydat se za vítanějším, zářivějším vzduchem. Když se sklenka roztříští, musíš si vzít novou. Moje žena už dnes neví, co si počít se svou něhou.“

Právě ta ryzí čistota a éteričnost jeho ženy v doktorovi začíná probouzet bytostnou nenávist. Nemůže se ubránit a úmyslně trousí stopy, vedoucí k jeho nevěře, přímo jí před očima.

Svět Akiko společně s jejím dokonalým domem a zahradou, pravidelným řádem a věčnou snahou o estetickou dokonalost – to vše tvoří skutečný svět, z kterého však lze uniknout nezřízenými skulinami, mezihrami mezi skutečným životem. Uniknout ke své klientele, kterou lékař nazývá „bytostmi temnot“, s nimi je vše povolené a vše možné, hranice se bortí na oltář slasti. Ale dříve či později je i ve skulinách každému těsno, proto je musíme dále rozšiřovat a to vždy na úkor reálného světa.

Kniha nese v originále název Netsuke. Právě vyřezávané necuke jsou dalším zajímavým motivem, jedná se o miniaturní řezby, které dříve sloužily k tomu, aby si japonští muži mohli ukládat do pouzder za opasek důležité předměty – jako například osobní razítka. Pouzdro bylo šňůrou připoutáno k závaží na druhé straně a tímto závažím byly necuke. Ozdobné necuke společně s pouzdrem tvořili elegantní mužské doplňky.

Rikki Ducornet

Rikki Ducornet

V knize lékař necuke sbírá a využívá jich i při své práci psychiatra. Klienti a klientky v těch miniaturních řezbách odhalují sami sebe. Anorektička se vidí jako postavička ďábla s vyhřezlým břichem nebo knihovnice, která byla vystavena mukám neznámého sadisty, vidí vlastní dilema ve slonovinové mušli, kterou se chystá rozlomit krab.

Lékařův pokřivený vztah k ženám jako pouhým sexuálním objektům je částečně ovlivněn i vlivem jeho matky v dětství.

 „Byl jsem vychován k hněvu, vychován a živen k zuřivosti. Vyjídám zralou dužinu věcí, jako vosa vyjídá vnitřek fíku a pak jej nechá shnít. Každá podniknutá snaha, každé optimistické gesto splaskne pod tlakem posměchu mé matky: A zase to chce zkusit! Vzhůru do země mlékem a medem oplývající!“

Akiko buduje dokonalý domov, lékař si užívá své zálety a na scéně se objevuje krásná Jizva, klientka s problémem sebepoškozování, je „posetá pruhy a skvrnami jako divoká šelma – svého miloučkého těla se štítí a zároveň ho uctívá.“ S příchodem Jizvy se předem promyšlená hra začíná měnit v riziko a závislost. Nejedná se už o potěšení, jde o pouhou posedlost a potěšení jako by stále unikalo.

Kabinet se nás snaží nejdříve šokovat a teprve pak až si nám dovolí poodhalit celou svou hloubku. Každý psycholog má v sobě i část blázna a právě Kabinet toto potvrzuje dvojnásob. Kniha spíše otázky vyvolává, než na ně odpovídá. Proč záměrně ubližujeme lidem, které milujeme? Kde jsou naše hranice? A hlavně – kde končí naše touhy?

Kabinet je však hlavně podivuhodným příběhem o vášni, zostření našich tužeb, překračování hranic a především o posedlosti.

„Zaplníte dům cennostmi; rozbijí se. Zaplníte srdce tím, co vám je drahé; srdce se rozbije. Nakonec se všechno rozbije. Celou noc slyším praskot kostí. Noci jsou můj tajný tribunál. Prchavá a sladká rozkoš světa je v mých snech hned na příštím nároží: v koruně stromu, ve stříbrné věži, na vrcholu hory, v krabičce uložené na mořské dně, v plameni Aladinovy lampy. A vždycky mezi těmahle nebo snad tamtěma nohama: božský taj sladké rozkoše.“

Kabinet – Rikki Ducornet, vydalo nakl. Odeon v roce 2012, přeložil Martin Pokorný

Reklamy

10 thoughts on “Markýz de Sade mezi psychiatry

  1. To je dlouhá a propracovaná recenze 🙂 Já tyto knihy od Odeonu mám moc ráda, málokdy s nimi sáhnu vedle. Pozná se to podle krásné obálky. Jak jsi získala recenzní výtisk? 🙂

    • To určitě, Odeon a hlavně jejich edice Světová knihovna, tam se najde vždy něco pozoruhodného. 🙂 Knihu na recenzi jsem dostala po domluvě s šéfredaktorem Jindřichem Jůzlem, už sem věnoval i knížky do soutěže…a příští recenze bude na další knihu z Odeonu – Dobré ráno, Harri od Stephena Kelmana. 😉

  2. Díky za skvělý tip, stačilo přirovnání k lyričtějšímu Palahniukovi v sukních a byl jsem v knihovně :))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s