Apocalypse now

Melancholia (2011)

Na začátek gratuluji dvěma vylosovaným výherkyním předvánoční soutěže – Olivie a Mimo.ň, už k nim putují zasloužené knižní ceny.

Dík zároveň patří všem, kteří se zúčastnili – bylo vás nakonec celkem sedmnáct a některé vaše odpovědi na otázku, kde a s kým hodláte trávit páteční apokalypsu, byly více než zajímavé.

Pro představu jsem vybrala odpovědi od tří soutěžících, které mě zaujaly nejvíce:

.

Popravdě řečeno, každé hromadně slavené svátky jsou tak trochu nácvikem na apokalypsu. A tyhle malé tréninkové okruhy se nejvíce vyplácí absolvovat sólo. Pěkně v tichu a relativním klidu, dost možná i v teple… zahrabat se pod megavelký svetr a pokuřovat, pít maté a číst… aspoň dokud kočka nepřevrátí květináč s kolopejkou… nedojde čaj anebo si nevzpomenu, že jsem chtěla vyměnit žárovky v koupelně (jasně, že na svátky – není nad to vyhodit pojistky celýmu baráku).
Co se apokalypsy generální týká, nemám nikoho, s kým bych chtěla být. Všichni jsou buď mrtví nebo daleko… takže budu sama doma s kočkou. Jedno přání bych ale měla – přála bych si rozumět tomu, co říká. Třeba bych pak pochopila, že se vlastně nikdo nemáme čeho bát. (Mimo.ň)

Nevěřím, že k něčemu takovému dojde. Ale kdyby přeci jen, tak bych byla docela určitě ve stáji a mluvila a zpívala a vůbec uklidňovala svým hlasem domácí zvěřinec, raději zbavený úvazu, a měla bych pod bundou štěně. Aby se nenastydlo a nebálo. Je u nás doma teprve týden a ještě ho ani jednou nenavštívila Zoubková víla.  No jo, apokalypsa. To ono by asi bylo i bouřlivé povětří a prudce by se měnil tlak – typické porodní počasí. Ano, můj program soudného dne je jasný. Telím dvě krávy současně, mají tou dobou termín, vyjevené štěně pod bundou, koukám po kozách, jestli se nerozhodly přidat se svými nadílkami, protože u koz jedna nikdy neví, toužím po hrnku horkého čaje, soudný den za oknem moc nevnímám, hlavně aby tele šlo normálně, veterináře tahat do té sloty je nekamarádské, u kozy případnou nepravidelnou polohu zvládnu srovnat a odrodit sama.
Nejspíš bych pak vyšla z šerého bezpečí stáje do sluníčkem zalitého dvora, vykřičela do širého světa, že telátka se narodila a kůzlátka jsou také čilá a vše je zdravé, vyvozila mrvu a zakopala placenty, sprchou spláchla bolest ze svalů i pot z kůže, kávou zahnala únavu, protože je tu další den a zvířata mají hlad a žízeň a je třeba podojit a zatopit v kamnech a poškrabat starého psa za ušima a štěně pošimrat na bříšku a v odpočívací člověčí chvíli se kouknout na NET, co zase ve městě vymamlasili poděšení panikáři panelákoví, před usnutím bych chvíli přemýšlela o uplynulém čase od předchozího probuzení.
Aha, katastrofici slibují kolaps přenosové sítě. Nic se neděje. Tak se nekouknu na NET a nenapíšu nový příspěvek do blogu. Budu mít šanci si vzpomenout, jak se píše tužkou na papír. V nejhorším případě hřebíkem do břidlicové střešní tašky.
Jdu promazat rumpál u studny a překontrolovat stav okovu. Co kdyby náhodou… (oldwoman)

Slovo apokalypsa je odvozeno od slova odhalení. Pokud se tedy bude jednat o odhalení, chtěl bych se posadit vedle nějakého sympaticky řečnivého politika.
Pokud se ovšem bude jednat o tolik slibované hoření prostoru spojené s kompletním zatopením planety, chtěl bych se choulit samozřejmě v náručí své milé.
Pokud by se nestalo ale lautr nic, chtěl bych sedět na kopci někde v Burgundsku (a jestli ono se to tak píše), kde podle konspirátorů konec světa neproběhne.
A když už by se tedy rozhodl svět skončit, chtěl bych také sedět s lídry světových náboženství, abych viděl, kteří řeknou – já to říkal – a kteří zase – a do prdele. A tak to je. (Štěpán)

A jaký je můj pohled na apokalypsu? Podle mě lidé prostě potřebují určité vědomí konce, představa něčeho nekonečného je pro člověka prostě až moc vzdálená. Jen si vezměte, kolik takovýchto konců světa už nám bylo naslibováno. Časový mezník, který má značit konec světa se neustále posouvá, ale lidé jako by si ani nevšimli. Navíc lahodí našemu egu myšlenka, která prosákla do našeho podvědomí a ovlivňuje i náš vztah k utváření historie. Jde o myšlenku nebo spíše pocit, že právě my žijeme v rozhodujícím časovém okamžiku, kdy se má stát „něco velkého“, ale tím však zároveň podvědomě měníme současnost na pouhé přechodné období.

Melancholia