Věčný fenomén zvaný krása

V dnešní době se pohybujeme ve světě, kde nás nejrůznější média denně zahlcují kultem krásy a módy. Ze stránek módních katalogů se dozvídáme se, jak by každá žena měla vypadat, z titulních stran na nás hledí neosobní portréty nadopezemsky krásných „nadžen“ a většina čtenářek by prodala duši alespoň za ždibec jejich krásy a atraktivity. Ale napadlo vás někdy zamyslet se nad tím, co je to ta krása?

Krása je větším doporučením než jakýkoli doporučující dopis. (Aristoteles)

Neustále hodnotíme, jak jiní lidé vypadají: naše detektory krásy se niky nevypínají a hlásí nám výsledky po celý den. Vnímáme přitažlivost každé tváře, se kterou se setkáme, tak automaticky, jako dýcháme. Detektory krásy snímají prostředí kolem nás jako radar: stačí, abychom zahlédli nějakou tvář na zlomek sekundy (150 milisekund podle jednoho psychologického experimentu), a nejen, že ohodnotíme její krásu, ale dokonce po delším pozorování svůj soud potvrdíme. Krásu nedokážeme definovat, ale zaznamenáme ji, když vstoupí do místnosti.

Je možné, že na krásných lidech nás okouzluje spíše i jejich sebedůvěra, schopnost se prosadit a celková síla osobnosti. Je pravdou, že krásní lidé, mívají ve zvyku být společenští, věří si a méně se obávají nepřízně osudu než lidé méně hezcí.

Krása nespočívá jen ve tváři, ale i v celé postavě. Od doby Twiggy, která určila laťku, byla opět na odiv vystavěna velikost 36 (mimochodem jen 8% ženské populace má skutečně od přírody velikost 36). Ideální žena současnosti nemá oblé boky, plná ňadra a hýždě normálních žen, ale jak cynicky podotýká Marion Crooková ve své publikaci V zajetí image těla, podobá se spíše chlapci před pubertou. Což převážně zapříčinily módní kolekce světových návrhářů, které nepředvádějí skutečné ženy, ale dívky, které tak dávají klamnou iluzi o svém ženství. To má bohužel za následek, že když téměř každá žena v zrcadle zjistí, že takto nastavenému ideálu krásy neodpovídá, pustí se do diet a drastického hubnutí, které buď vyrovnává následným přejídání, a nebo skutečně dojde až k onemocnění mentální anorexií či bulimií.

Je ohromující, jak všichni věří, že krása se pojí s dobrotou. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

Ať už se nám to líbí nebo ne, krása je také podnětem k šlechetnosti ostatních lidí. V jedné psychologické studii, ukázali 75 studentům vysoké školy fotografie žen, z nichž některé byly velmi hezké a jiné méně. Studenti byli požádáni, aby z nich vybrali ženy, pro které by dokázali vykonat následující: pomoci při stěhování nábytku, půjčit peníze, darovat krev, darovat ledvinu, uplavat míli, aby ji zachránil, zachránit ji z hořícího domu a dokonce se vrhnout na teroristu s ručním granátem. Muži by v naprosté většině vykonali tyto riskantní činy pro krásné ženy. Jediná věc, ve které zřetelně váhali, bylo půjčit krásným ženám peníze.

Každopádně pokud neoplýváte dostatkem půvabu, kterým byste okouzlili své okolí, musíte počítat s tím, že se z hořícího domu budete muset zachraňovat sami, stejně tak na vlastní pěst shánět novou ledvinu.

A aby těch psychologických studií nebylo málo, nabízím ještě jednu, která mě skutečně pobavila. Vybraní lidé byli požádáni, aby si pohovořili s psycholožkou. Během rozhovoru byla psycholožka vyrušena kolegyní a omluvila se. Bylo naplánováno, že vyrušení bude trvat deset minut. Atraktivní lidé čekali v průměru tři minuty a dvacet vteřin, než se začali dožadovat pozornosti. Ostatní jedinci čekali v průměru devět minut. Přitom v tom, jak obě skupiny hodnotily svou vlastní průbojnost, nebyl žádný rozdíl. Atraktivním jedincům se jenom zdálo, že mají právo na lepší zacházení.

Ideál krásy procházel po staletí různými proměnami. Vše začalo u prvního uměleckého ztvárnění ženy v podobě Věstonické venuše – ztělesnění mateřství a blahobytu, což dokazovala velká ňadra, břicho a široké boky. Pro pravěkého muže byla splněním snů, dost statná na to, aby přežila zimu a porodila co nejvíce dětí. V dnešním světě by však byla považována za obézní a do ideálu by měla hodně daleko.

V antice ideální prototyp ženy ubral na mohutnosti, ale zase ne příliš. I v této době ovšem platí, že plné tvary a statná postava jsou znakem plodnosti.

Dnešku by se nejspíš nejvíce blížilo období gotiky. Věstonickou Venuši vystřídala Venuše Mélská a ideál krásy se posunul – ženy na obrazech jsou v drtivé většině téměř vyzáblé, mají malá ňadra, úzké boky a lehce vystouplé, oblé bříško. Historici tuto podobu spojují s velmi silným vlivem církve v tehdejší době a ideálu v podobě Panny Marie a neposkvrněného početí. Žena měla být na podhled křehká, až téměř dětská.

Další proměna  přišla s renesancí, kdy se do módy vrátila žena plných a oblých tvarů – opět se zdůrazňovala prsa, břicho a ňadra, jak si můžeme všimnout například na Botticelliho Zrození Venuše.

K další změně estetického ideálu dochází na počátku 20. století. Ženy začínají více pracovat, třeba jako učitelky a vychovatelky, a tak jejich postavu přestávají formovat nepohodlné šaty a korzety. Po první světové válce přišla do módy chlapecká postava (Miss America měla v té době míry 81-63-89) a opálení, na které měla velký vliv slavná černošská tanečnice Josefina Bakerová. Lidé začali vnímat černé tělo jako nový estetický ideál. Později byly opět zdůrazňovány ženské křivky – viz božská Marilyn.

Následně přišla léta 60. a s nimi modelka Twiggy, její míry se pohybovaly okolo neuvěřitelných 79-56-81 a do světa módy přinesla revoluci v podobě extrémně vyzáblých žen. Zatímco módní návrháři byli nadšeni a spousta žen se snažila svou postavou Twiggy alespoň přiblížit, muži ještě dlouho v nejrůznějších průzkumech tvrdili, že jim je bližší postava s výraznými prsy, úzkým pasem a oblými boky (a většina mužů tento názor sdílí dodnes).

Nedokážu dostatečně vyslovit, jak moc si cením krásy jako kvality, která dává sílu a výhodu. Zaujímá první místo v lidkých vztazích; dostává se do popředí, svádí a příznivě ovlivňuje naše soudy, používá velké autority a činí zázračný dojem. (Michel De Montaigne)

Honba za ideálem krásy často působila ženám trýznivá muka. Například podvazování chodidel se v Číně praktikovalo přibližně od 10. století a ojedinělé případy se vyskytovaly ještě na počátku 20. století. Ženy s velkými (ve skutečnosti normálními) chodidly byly považovány za ošklivé a ideálem krásy byla miniaturní chodidla ve tvaru lotosového květu. Aby toho dosáhly, obvazovaly matky dcerám ve věku dvou až sedmi let chodidlo pruhy pevné látky. Všechny prsty kromě palce se ohnuly směrem k chodidlu a pevně přivázaly. Dívka pak musela chodit tak dlouho, dokud si vlastní vahou nezlámala nártní kosti. Dalším stahováním se docílilo požadovaného tvaru chodidla. Cílem bylo chodidlo dlouhé maximálně osm centimetrů a netřeba podotýkat, že žena s takto zdeformovanýma nohama mohla chodit jen s největšími obtížemi a na delší vzdálenosti nebo běh mohla doživotně zapomenout. Podvázaná chodidla ve tvaru lotosového květu však byla považována za znak krásy, pokory a silné osobnosti a zvyšovala naděje chudých dívek, že by se mohly provdat do vyšších kruhů.

Připadá vám to jako nepochopitelný a dávno přežitý zákrok? Potom se podívejte na některé nenositelné modely bot z dílny současných návrhářů, jejich problémem jsou příliš vysoké podpatky a skutečnost, že jsou příliš úzké a žena s průměrným chodidlem se do nich zkrátka nevejde. Už několik let jsou proto, zejména ve Spojených státech, hitem chirurgické zákroky, které tvarují a zkracují chodidla. Mezi nejžádanější operace patří  zužování chodidla, jež se provádí odříznutím různých výrůstků či zkracování prstů, při kterém je odstraněna část kosti. Tyto operace jsou velmi rizikové, chodidlo je jemný mechanismus, proto vás tento módní výstřelek může stát i zdraví (a to za pouhých dva a půl tisíce dolarů!).

Dnes už naštěstí přežitá je i móda korzetů, které tvarovaly postavu do extrémně štíhlích pasuů širokých boků a vzdouvajících se dekoltů. Se šněrováním dámy začínaly  už od útlého věku a pevné korzety deformovaly postavu i vnitřní orgány. V Guinessově knize rekordů je zaznamenána (ne)šťastná majitelka nejužšího pasu světa – Američanka Cathie Jungová z Connecticutu, která nosí korzet 24 hodin denně a její vosí pas má obvod pouhých 38 cm!

Nesplňujete zrovna ideál krásy a neoslňujete na první pohled? Buďte bez obav, v dnešní době technologií a hlavně sociálních sítí už neplatí pravidlo, že žena musí svou krásu pěstovat, dbát o sebe a vyhazovat tisíce za kadeřníka, líčidla a oblečení – ne, dnes stačí pořídit si Photoshop a najednou se ošklivky mění v krasavice roku. Netřeba se zkrášlovat v realitě – stačí aktualizovat svou profilovou fotku. Pokud tedy někdy obdivně koukáte na fotografie krásných žen, nezapomínejte, že možná se tak narodila a možná je to Photoshop.

.

.

.

.

A co vy? Co vše jste ochotni obětovat pro krásu? Jaký je ten váš vysněný ideál krásy? Zachránil by vás někdo z hořícího domu? Nosíte raději kecky nebo balancujete na jehlách? Plánujete plastiku? Prsou? Nosu? Zadku? A co na to všechno Mary Ann Bevanová?

Literatura:
ETCOFFOVÁ, Nancy. Proč krása vládne světu. Praha: Columbus, 2002
CROOKOVÁ, Marion. V zajetí image těla. Praha: Oldag, 1995

Reklamy

7 thoughts on “Věčný fenomén zvaný krása

  1. Vždycky jsem toho chtěla moc, ale na to mám příliš ráda dobré jídlo a pohodlnost conversek – nehodlám si zničit nohy a zdraví jen kvůli tomu, co je právě in :-).

    • Určitě správný přístup. Bude to asi znít jako klišé, ale určitě je důležité cítit se dobře, protože pak nás tak bude přijímat i naše okolí.

  2. Pěkný článek!
    Jinak já jsem si vždycky myslela, že mám „divné“ nohy. Vysoký nárt, široké chodidlo a velký palec – to není zrovna konfekční noha. Jen objevit pohodlné kozačky co dá vždycky práce. Jsem ráda, že v tom nejsem sama. V životě by mě nenapadlo jít kvůli tomu na operaci, ani náhodou. Jsem ráda, že mě nohy nosí kam potřebuji a dokonce ani nejsou ploché!
    Na photoshopování fotek je zajímavé, že ve skutečnosti z žen nedělá krásky, ale jakési podivné ufony. Ten obličej nevypadá přirozeně a myslím, že většina lidí jej nevnímá jako krásný, ale spíš jako „z jiného světa“. Proto je spousta lidí (mě nevyjímaje) často překvapena, když se setká s nějakou slavnou modelkou nebo herečkou. Já aspoň jsem se vždy divila, že ve skutečnosti jsou mnohem krásnější. Na těch umělých fotkách je dokonalost, ale ne krása!

  3. Hodně dobrý a zajímavý článek.
    Nemůžu si pomoct, ale dnešní ideál krásy mi nic neříká. Podle mě je obyčejná nenamalovaná holka ve vytahané košili daleko hezčí než ty umělotiny promenádující se po ulicích. Já s tím taky nemám problém… Nemaluju se, hlava plná copků, hadry po matce, co už se dávno nenosí, na rukou plno klučičích náramků – a neřeším, že se to nikomu nelíbí, já se v tom cítím dobře. Ikdyž z hořícího domu by mě asi fakt nikdo nevytáhl. :X

    S tou občankou mě to taky napadlo, ale ségra málem vyletěla z kůže, že se s tím musí na cajty a mohl by z toho být problém, či co, tak jsem se na to radšej vybodla. 😀

  4. Moc pěkně napsáno.
    Hm, mě už by z hořícího domu taky asi nikdo nezachraňoval….naopak se obávám, jeslti by spíš někdo ten dům i se mnou nezapálil:-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s