O Dorotce aneb punková princezna polské postmoderny

Také se vám nejlépe usíná s rozečtenou knihou v ruce? Mně ano a někdy to zachází až tak daleko, že bez ní nemůžu usnout. Každopádně tuhle jsem přespávala u známé v Praze a než jsem šla spát, tak jsem si v její knihovničce vyhmátla jednu knihu, abych si přečetla těch svých pár uspávacích stran. Shodou okolností jsem na tutéž knihu narazila nedávno v knihkupectví, takže v ní konečně mohu pokračovat. Jedná se o titul Červená a bílá od Doroty Masłowské. Tato nadaná Polka mě zaujala svým extravagantním stylem psaní a surovým až naturalistickým zachycením reality. Chtěla jsem se o ní dozvědět více a rozhodla jsem se tedy sepsat kratší článek o její tvorbě.

Dorota Masłowská je osmadvacetiletá představitelka současné moderní polské literatury. Kniha Červená a bílá (v originále Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną) vyšla v Polsku v roce 2002  a v době vydání bylo autorce pouhých 19 let. Hned na sebe strhla vlnu pozornosti kritiků i širokého obecenstva. V pambíčkářském Polsku zapůsobila kniha jako načasovaná bomba. Jedná se o odvážnou, naprosto otevřenou i vulgární zpověď jedné generace a zároveň je dokumentem raného polského kapitalismu. . Masłowská si nejen pohrává s jazykem, ale ovládá i vytříbený smysl pro humor se sklony k cynismu a sebeironii. Přes to vše nebo právě díky tomu se kniha stala nejprodávanější na polském trhu a vyhrála i několik literárních cen. V roce 2009 byla dokonce zfilmována režisérem Xawerim Żuławskim.

Ve třiadvaceti letech napsala svou druhou prózu Královnina šavle (a šavle zde není myšlena jako zbraň). Kritici od knihy čekali uhlazenost, vytříbenost, propracovaný styl, a dostali agresivní fosforovou hmotu, jež pohltila nejen hrdiny a vypravěče, ale také autorku a nakonec i čtenáře. Vzpírá se jakýmkoliv komentářům, předem paroduje a shazuje sebe sama a není pochyb, že její přečtení vyžaduje i jistou dávku odvahy.

V roce 2005 se rozhodla vrhnout na dramata. Její první hru Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky u nás hraje divadlo Na zábradlí, v roce 2008 vydala v antologii drama Mezi náma dobrý.

Zde její bibliografie končí, je však jisté, že o této mladé kontroverzní Polce se zalíbením v avantgardě ještě uslyšíme.

Ukázka z knihy Červená a bílá (Odeon, 2002):

Na mobil dostanu textovku vod Andžely. Ahoj, Silnej, poznali jsme se tam a tam, a taky jestli se ještě někdy uvidíme. Takováhle zpráva. Taková esemeska. Probudim se v tu chvíli ze snu, přikrytej, na gauči rodičů, ze snu možná že dlouhýho, ale je možný, že krátkýho. Poněvač kolik je hodin, to neni jistý. Je možný, že neni žádná hodina, poněvač je konec světa s apokalypsou, což se teď provalilo a udává to syndromy v mý psycho a fyziologii. Poněvač teda nejsem moc v poho, a to hlavně fyzicky, fyziologicky. V tu chvíli si všimnu jedný věci, na kterou si nemůžu zvyknout, ani ji logicky pochopit. Hned vedle mě leží evidentně Magda, spí, díky čemuž se mi na tohle téma rozjíždí docela dobrá stíha. Klasický halušky. Poněvač zjevně tu je, ale jestli žije, nebo nežije, to neni jistý. Bojim se, mám z toho docela dobře nahnáno, poněvač teda vypadá docela blbě, spíš jako by nežila, dokonce bych řek, že je úplně mrtvá. Jednou dejchá a podruhý pro změnu zase nedejchá, tutově mě chce dostat do ještě horší stíhy. Mezitim se ani na krok nepohne ze svý trvalý pozice. Snažim se připomenout si ňákou událost ze včerejšího večera, ňákej fakt, během kterýho Magda nepochybně umřela. Ale mám vokno.

Tehdy, i když je každej můj sebemenší pohyb bezmála smrtelnej a bolest a utrpení sou mou nerozlučnou milenkou, sáhnu pro její tašku. Což mě stojí hodně námahy v kebce a ve všech lidskejch vorgánech, který mám v těle. I když z ní musim na deku vyhodit celej ten hovnatus, kterej si tam nosí s sebou a jehož vobsah je mi s prominutim absolutně u prdele. Všecko, abych získal jeden pitomej paralen v podobě prášku.

Poněvač možná, že se tim dokonce zpronevěřuju svejm antiglobalistickejm světonázorům, stanoviskům. Ale i když je takovej paralen vyrobenej z jedovatejch zvířat, z jedovatejch rostlin a z mezilidskejch vodpadů Západu, ze západních nerostů, z paracetamolu, kterej na celym světě votravuje napajedla, kterej vážej na sterilní váze sterilnim závažím. I přesto přese všecko je to dobrej prostředek a rozhodně má léčivý účinky. To je jedno. Jestli je to jed včelí, vosí, nebo jed mrtvolnej. Má podobu vobyčejnýho nejvobyčejnějšího prášku, účinnýho a vhodnýho k polykání. Pomáhá stejně tak na veškerou bolest na dojezdu, kterej teď já například mám, stejně jako při nemoci, při horečce. Kdoví, jestli taky neni na kašel, na průjem? Může zkrátka vyléčit všecko.

Potom najdu propisku “Zdislav Sztorm”. Což mě skoro šokuje. V tu chvíli se přede mnou vobjeví jakože fata morgána, všecky události a všecky věci, ke kterejm včera došlo. Ale když to vemu chronologicky, je dokonce možný, že to byl dnešní den.

Je to jako ve chvíli smrti: kolem je kouř, před sebou máš celej svůj život uzavřenej ve filmovym vokýnku jako v diáku. Pamatuju si teda, že hodně událostí, hodně slov se týkalo právě smrti, umírání, utrpení. Kouknu na Magdu, která nestačí, že má zavřený voči, ale ještě se ani za mák nehejbe. Myslim na to dítě, se kterym se vytahovala, že ho jako má, řikám si, jestli neni možný, že když sem se právě nedíval, že ho porodila a pod vlivem peří během porodu umřela. Ale tuhle variantu zavrhnu, poněvač si taky pamatuju, že sem ji pozdějc měl na tomhle gauči, což se vzájemně vylučuje, to si protiřečí, poněvač s dítětem, s celym tim biologicko-fyziologickym provarem, kterej potom nejspíš nastane, to dost dobře neni možný. Potom si vzpomenu na svůj afekt, kterej mě přived k neudržitelný agresi za pomoci vostrýho předmětu. Vzpomenu si, že sem jí chtěl ve voblasti stehna uříznout nohu. Vyděsí mě to, poněvač mě napadne, že sem to udělal. A tohleto, to je jen chvilková amnézie, kterou způsobil šok ze zločinu, z návalu krutosti. Robakoskej Ondřej, a to sedí. Ale že bych jí usek nohu, to už mi z mý paměti vypadlo, dokonce je možný, že napořád. S vobavou zasunu ruce pod deku a hledám tu nohu s křečí, která z toho, co si pamatuju, je ta blíž ke stěně. Noha tam je a má se dobře a ještě si vrní, jako pes spokojenej se svym vlastnim výkalem. Magda je evidentně zelenkavá, protože je zelenkavá, rozcapená po celý posteli, jako voběť zločinu, ale evidentně není zabitá, ani nezahynula v bitvě vo červenobílou vlajku, nepadla ve válce vo žerdi.

Dokonce má na noc udělanej čerstvej make-up, tamty fleky umytý, a nový nanesený, trochu křivě a trochu navopak, jakože vod toho peří, vod toho jakože nechtěnýho dojezdu, třásly se jí pazoury a udělala si různý tečky a čárky, jako by jí přes vobličej přešla celá Morseova abeceda. Čučim na to a možná, že bych se neměl pouštět do takovejch asociací, ale řeknu jen to, že jakožto malej kluk sem až do mýho pozdějšího věku nikdy nevěděl, který že je vobočí, a který že sou řasy. Voči sem samo sebou věděl, ale vobočí a řasy, to pro mě byla černá magie. Stejně jako šaty a sukýnka. Nic míň. Čínský kázání v polskym národnim kostele. Způsobilo mi to doslovnou lavinu osobních, intimních situací, ve kterejch sem se mýlil a choval se nesprávně. Ale vždycky sem z nich ňák vybruslil.

A když už vim, že jí nic neni, tak ze svýho břicha smetu veškerý ty neorganický zahraniční sračičky, který sem jí vysypal z tý taštičky. Taštičky s letáčkem, kterej radostně hlásá “Filipínka”. Vodhrnu ze sebe deku, a jak tak právě v tomhle duchu přemejšlim, nepozorovaně se vydám do kuchyně.

Reklamy

4 thoughts on “O Dorotce aneb punková princezna polské postmoderny

  1. Možná, že jestli si na ní někdy vzpomenu v knihovně, půjčím si ji. Bohužel mám špatné zkušenosti s tímhle stylem psaní – teď mluvím o knize Na cestě (On the Road) od Kerouaca. Možná že jsem to čtení vzdala moc brzy, ale asi mě nebavilo prokousávat se tím slovníkem vypravěče – ale dodnes mě štve, že jsem to nedočetla (i kvůli tomu, že je to oblíbená kniha spousty lidí, co znám). Takže pokud si tuhle knihu půjčím, určitě ji dočtu.

    • Na cestě mě osobně dost bavila i když jsem ji taky nepřečetla na jeden zátah, ale často odkládala. Každopádně doporučuji se k ní někdy vrátit, stojí to za to. Viva la beat generation! 🙂 Mimochodem o beatnících bych také ráda dala dohromady nějaký ten článek.

  2. Zní to fakt zajímavě…díky za tip…určitě si od ní něco přečtu…:)akorát se bojím, že mě pak bude tak trochu vytáčet ten styl, jakým píše…:)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s