Je libo popcorn s příchutí čiré deprese?

Všichni se u filmů rádi dobře pobavíme, často se však také s radostí podíváme na snímek, o kterém už předem víme, že nás akorát okoupe v těžké melancholii, navodí truchlivé myšlenky, možná ukápne i nějaká ta slzička a na konci nás nečeká žádný pohádkový happy end. Někteří po jejich shlédnutí zůstanou koukat jak opaření, dokud neskončí i závěrečné titulky a ze samé melancholie se nemohou ani vyhrabat ze záhybů obývákového gauče, jiní si už rovnou chystají smyčku na sušáku v koupelně a nakonec je tu ta skupina, která se naopak raduje, že jejich život není tak trudomyslný jako na plátně. Hlavně nás však nutí se zamyslet, uhnízdí se v naší paměti a jen tak na ně nezapomeneme (což však tedy můžu tvrdit například i o Kameňáku Zdeňka Trošky, protože větší hovadinu jsem snad ještě neviděla, jedině snad jeho pokračování, ale na to už si netroufám).

Dala jsem tedy dohromady seznam deseti podle mě nejlepších pochmurných filmů. (Jsou řazeny chronologicky, ne podle sympatií.)

• Melancholia (2011)

Ta nejsmutnější událost v dějinách lidstva – katastrofický konec světa, vykreslena tím nejkrásnějším způsobem za pomocí strhujících obrazů a v tom správném melancholickém tónu.

Film se odehrává na starobylém venkovském sídle, kde sváteční svatební náladu překazí náhlá hrozba v podobě rudé planety, která vystoupila zpoza slunce a s níž hrozí Zemi bezprostřední srážka.

V tomto žebříčku také nelze opomenout Trierovy další filmy jako Dogville či Antikrist – kdo jste viděli, jistě netřeba připomínat scénu s rezavými nůžkami. Zvláštní, že s kýmkoli se o tomto filmu bavím, každý si hned vybaví právě tohle.

• Neopouštěj mě (2010)

Kathy, Tommy a Ruth vyrůstají ve zdánlivě idylické anglické internátní škole. Už od začátku je však něco trochu jinak, něco posunuto. Nejsou obyčejnými dětmi, nemají právo na svůj život ani svobodu. Film se opírá o základní otázku Co dělá člověka člověkem? Myslím, že právě u tohoto snímku netřeba prozrazovat cokoli víc.

• Gran Torino (2008)

Příběh neústupného válečného veterána, který si s přibývajícím věkem uvědomuje, že na nový svět už nestačí. Musí se konfrontovat jak se sousedy rozličného etnického původu, tak se svými hluboce zakořeněnými předsudky.

Sešlý, nevrlý a hlavně hodně naštvaný Clint Eastwood, sarkastický humor, zbraně, gangy, rasismus a hlavně také jedno parádní Gran Torino z roku 1972.

• Hodiny (2002)

Moje srdeční záležitost. Jeden jediný den – tři různá místa, tři různá data a hlavně tři různé a jedinečné ženy. V anglickém Richmondu roku 1923 pracuje spisovatelka Virginia Woolfová na svém vrcholném a neintimnějším díle Paní Dallowayová. V Los Angeles roku 1951 si touto knihou prosvětluje depresi všedního stereotypu těhotná žena v domácnosti Laura Brownová. Naopak v New Yorku roku 2001 se objevuje postava moderní paní Dallowayové – Clarissy Vaughnové, emancipovaná nakladatelky, který chystá oslavu pro muže, kterého miluje – pro básníka Richarda umírajícího na AIDS.

• Requiem za sen (2000)

Asi netřeba představovat. Requiem za sen aneb návod jak si snadno a rychle zku*vit život pomocí drog. Osudy lidí, jejichž život se točí v bludném kruhu závislosti, bezmoci a beznaděje. Mimo jiné úvodní píseň k filmu zná už snad každý.

Když jsme u té drogové tematiky, ještě nelze opomenout Trainspotting od Dannyho Boyla (zde zase legendární scéna s tabletkou v záchodě, známe?).

• Kluci nepláčou (1999)

Životopisný snímek o dívce, která má pocit, že se narodila ve špatném těle. Z Teeny Brandonové se stane Brandon Teen, kompletně změní svou osobnost a dokonce se zamiluje do dívky. Její minulost a skutečná totožnost ji však brzy doženou.

Hilary Swank si za naturalistické ztvárnění hlavní postavy vysloužila Oscara.

• Sloní muž (1980)

Znetvořený John Merrick plahočící se svým politováníhodným životem a vykřikující: „I’m not an animal!“ vzal za srdce určitě nejednoho z diváků.

Příběh zohaveného „sloního muže“ je natočen podle skutečných událostí.

Většina z projektů Davida Lynche je nasáklých žalostnou a pochmurnou atmosférou (viz Mazací hlava, Mulholland Drive, Lost Highway atd.), tenhle člověk to snad ani jinak neumí.

• Přelet nad kukaččím hnízdem (1975)

Jeden z nejlepších filmů Miloše Formana s Johnem Nicholsonem v hlavní roli. Rozpor v psychiatrické léčebně, na jehož jedné straně stojí volnomyšlenkář a malý podvodníček Randle s jeho lehkovážností a nakažlivým odporem k disciplíně. Na straně druhé uhlazená, chladně monstrózní sestra Ratchedová, která se snaží udržet rutinu celého zařízení.

Prostředí psychiatrické léčebny, Nicholsonův skvělý výkon a mrazivý závěr činí ze snímku nezapomenutelnou podívanou.

• Spalovač mrtvol (1968)

Dnes už legendární filmové zpracování knižní předlohy od Ladislava Fukse Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušinkým jako nadmíru zajímavým zaměstnancem pražského krematoria, který si občas vezme svou práci i domů.

Je libo věneček nebo rakvičku?

• Vyšší princip (1960)

Úspěšné převedení povídky Jana Drdy na filmové plátno nám ukazuje brutální důsledky heydrichiády. Největší roli zde hraje strach obyčejných lidí vypustit z úst byť jen jediné špatné slovo.

V nejtěžších chvílích někteří ohýbají hřbet, ale jiní nechávají hlavu zdviženou a stejně tak si uchovávají rovnost vůči ostatním.

Dále mě napadají ještě filmy jako Temný obraz, Zelená míle, Perfect Sense, Vévodkyně, Hořký měsíc, Sedm, Mechanický pomeranč, Kladivo na čarodějnice, Americká krása, Černá labuť, Ledge, Volání o pomoc, Pianista, Prokletý ostrov, Amores Peros, Million Dollar Baby, Zrůda…

A který film zaručeně uvede do pustin depresivních nálad právě vás?