Essaouira: město rybářských sítí, slaného vánku a koček

Essaouira je malé přístavní město na pobřeží Atlantiku. Vzduch je tu slaný a vlhký, oceán rozbouřený a místní kočky se vyhřívají na sluníčku a mlsně vyčkávají, co rybářům v přístavu upadne od ruky.

Co se týče jídla, Essaouira je to správné místo pro gurmány a milovníky ryb a všemožných mořských potvor, mezi které se hrdě hlásím i já (mezi gurmány, ne mořské živočichy, aby bylo jasno). Nejdříve jsme tu proto obcházeli vyhlášené restaurace na doporučení Španělek, které jsme potkali na výletě do pouště. Nakonec jsme se ale úplně nejlépe najedli v přístavu v pouliční „restauraci“ (na mapě tu), kde byl vystavený stůl plný čerstvých ryb, a mohli jsme si ukázat, na co máme zrovna chuť. Obsluha následně vybrané pochoutky zvážila, naúčtovala podle váhy, připravila a pak už jsme si jen ládovali pupky.

V Essaouiře jsme byli už začátkem října, ale až teď jsem se dostala k úpravě fotek. Zážitek to byl moc půvabný stejně jako snídat na malém náměstí za zvuků hudby pouličních umělců. Do Essaouiry jsme se vypravili z rozpálené Marrákeše a celkem nás zaskočilo, jaká je tam zima a vítr. Každopádně je to město plná barev, pestré keramiky a je cítit jak jinak než po rybách.

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Essaouira, Maroko

Jak jsme se vypravili k vodopádům a potkali hladové opice

V sobotu jsme se rozhodli, že si oddychneme od ryku a smradu velkoměsta a vyrazíme objevovat kouzla marocké přírody.  Asi 160 kilometrů od Marrákeše v oblasti Vysokého Atlasu leží vodopády Ouzoud. Tyto hektolitry vody romanticky crčící ze skal se staly naším sobotním cílem.

Vyrazili jsme na výlet společně s našimi novými přáteli z Plzně, kteří na rozdíl od nás umí alespoň arabsky. Smlouvání s taxikářem jsme tedy nechali na nich. Grand taxi je v Maroku celkem běžný způsob meziměstské dopravy, především do míst, kam běžně nejezdí autobusy nebo vlaky.

Po asi dvou hodinách jízdy dorazíme do cílové destinace, dál pokračujeme pěšky. Cestou do údolí nakrmíme pár zvědavých opic buráky, které nám doslova rvou z rukou. Za odměnu nám zapózují na fotky, šklebí se a vystrkují vesele zadky do objektivu. Atmosféru cesty k vodopádům dokresluje příjemná vůně bylinek, které tu místní prodávají, a na pozdrav zvedají keramické poklopy na tajine, aby se nám začaly sbíhat sliny. Konečně vidíme vodopád v celé jeho kráse – bílá stužka vody stéká v kaskádách po načervenalých skalách.

Během menší túry a obhlídky okolí při pohledu na místní skromné příbytky začínám chápat, že i několika bambusovým rohožím doplněným o reklamní plachtu od McDonald’s se dá říkat domov.

Když jsme dostatečně naplněni zážitky a tajinem, vydáme se na zpáteční cestu. Pan řidič cestou několikrát zastaví, nejen aby si nakoupil u silnice zásoby granátových jablek a olivového oleje, ale taky aby se posilnil hašišovou cigaretou. Pak už se jen směje, cení své vypadané zuby na všechny strany. Já usínám a probouzí mě až pouliční světla Marrákeše.

Vodopády Ouzoud, Maroko

Osel, Maroko

Vodopády Ouzoud, Maroko

Opice u vodopádů Ouzoud, Maroko

Vodopády Ouzoud, Maroko

Opice u vodopádů Ouzoud, Maroko

Vodopády Ouzoud, Maroko

Vodopády Ouzoud, Maroko

Vodopády Ouzoud, Maroko

Jak jsme v Marrákeši hledali byt

Po příjezdu do Marrákeše pro nás bylo primární najít si nějakou tu střechu nad hlavou. Ani hledání bydlení se neobešlo bez menších útrap, ale nyní už můžeme říct, že konečně bydlíme! Jak ale probíhal náš hon za marockými nemovitostmi?

První týden jsme si zarezervovali bydlení přes AirBnb. Bydleli jsme v pokojíčku nad školou arabštiny, kterou vede vždy usměvavý Salim. Výhodou tohoto bydlení byla velká zastřešená terasa, kde jsme trávili většinu času. Chtěli jsme ale nějaké „vlastní“ hnízdo, kde bychom nemuseli přemýšlet nad tím, kdo nechal vlasy v odpadu nebo kdo nasypal pouštní písek do kořenky v kuchyni. První týden v Maroku jsme tedy zasvětili hledání bytu a pečlivě pročítali nabídky bydlení (pokud někdo také hledáte, doporučuji stránky Avito a Mubaweb).

Maroko, Marrákeš, Palác Bahia

Za tu dobu, co jsem tady, už jsem se poučila, že kombinace Maročani a e-mailová komunikace většinou moc nejde dohromady. Proto jsem to zkoušela jinou cestou. Imane z univerzity byla tak hodná, že mi pomohla některé nabídky obvolat v arabštině, zbylé majitele jsem kontaktovala ve francouzštině přes WhatsApp.

Obešli jsme celkem čtyři byty, a kromě katastrofální zkušenosti s realitním makléřem (o kterém už jsem psala v článku Život v Maroku: odér a půvab africké metropole) všechno probíhalo celkem hladce.  Jeden byt nám nechtěli pronajmout, jelikož nejsme sezdaní, ale v ostatních případech naše hříšné soužití na hromádce nepředstavovalo problém. Maročani jsou srdeční, milí a v tomto duchu probíhaly i prohlídky. Když jsme navštívili poslední z vybraných bytů, měli jsme hned jasno. Byt měl všechno – klimatizaci, balkon, úžasnou zahradu, průzračný bazén, a dokonce i malý pokoj pro hosty, ze kterého jsem později udělala svou pracovnu.

Naše zahrada, Marrákeš, Morocco

Samotná prohlídka byla trochu náročnější. Pán, se kterým jsem se domlouvala přes telefon anglicky, se nedostavil a přišla jeho matka a teta se synem. Matka nemluvila anglicky, takže prohlídka probíhala tím stylem, že měla syna na drátě, a ten nám měl překládat. Problém nastal v momentě, kdy se v místnosti střetlo až moc jazyků.

Temperamentní matka s tetkou se vybavovaly arabsky, tím pádem já jsem neslyšela anglicky mluvícího syna z telefonu a do toho všeho jsme se snažili s Tomem česky dorozumět, že co se to vůbec řeší. Nevím, jakým jazykem mluvil tetin syn, který trpěl autismem a pouze vykřikoval neurčitá slova, kterými ale dával hlasitě najevo, jak se mu celá situace nelíbí. Co vám budu povídat, celý tenhle babylonský chumel by se svou intenzitou vyrovnal i ryku v brněnském Bronxu po druhé hodině ranní, ale nakonec jsme se přeci jen domluvili.

Maroko, Marrákeš

Trochu mi zatrnulo, když jsem viděla koupelnu, protože při představě, že budu vykonávat potřebu do díry ve sprše (ano, jednalo se o turecký záchod), jsem měla chuť se hned obrátit na podpatku a zmizet. Zadunělo to, když mi padal balvan ze srdce, v momentě, kdy paní domácí otevřela druhou koupelnu s „evropským“ záchodem.

Byt bereme a ruku na to. Další setkání s „panímámou“, jak jsme ji začali přezdívat, bylo ale ještě o něco náročnější. Přišli jsme do bytu podepsat smlouvu, panímáma nás ale vyvedla před byt na ulici a nacpala do taxíku. Samozřejmě jsme vůbec netušili, kam to jedeme. Nakonec jsme se ocitli na úřadě a podle úderných ran razítka, které se rozléhaly vstupní halou, jsme poznali, že se jedná o notáře.

Naše zahrada, Marrákeš, Maroko

Panímáma šikovně předběhla hlouček čekajících lidí a hned jsme byli na řadě. Na smlouvu nám notář nabušil asi deset rudých razítek a nálepku navrch. Překvapilo nás, že nás rovnou i nepoplival a nechtěl smlouvu zpečetit krví. Dostali jsme papíry zpět a mašírovali si to zase do bytu. Panímáma nás pohostila marockým čajem a domácími sušenkami a hurá, máme kde bydlet!

Kateřina Houfková, Maroko, Marrákeš, Palác Bahia

Jak se (ne)vyhnout podvodníkům v Maroku

Maroko láká cestovatele na krásné orientální památky, výborné jídlo a karavany velbloudů. Země těží z turismu, což je pochopitelné, ale někteří Maročani se na turistech neváhají přiživit za každou cenu. Mluvím o tzv. scams, tedy podvodníčcích, kteří cítí dirhamy z Evropanů na míle daleko a neváhají vás oškubat i o poslední drobné na nanuka.

„Falešní průvodci“ je pojem, který skloňuje většina článků o tom, na co si dát v Maroku pozor. Na stupnici otravnosti bych je hledala někde mezi střevními problémy způsobenými pitím kohoutkové vody a šílenou dopravou, ve které nejenže nikdo neví, kdo má přednost (auto, moped, chodec, osel nebo snad kůň), ale navíc je to všem úplně ukradené. Obojí zmíněné jsou také klasické strašáky cestovek, které kralují seznamům, čeho se v Maroku vyvarovat.

náměstí Jemaa el-Fna, Marrákeš

Falešní průvodci mají svůj rajón v medíně. Medína je opevněné centrum města, které tvoří obří labyrint plný úzkých uliček, vykřikujících prodejců a koček. Seženete tu vše od koření až po dres Messiho v dámské velikosti. Medína je v podstatě takový obří páchnoucí organismus, který vás spolkne na jednom konci a vyplivne o pár kilometrů dál s keramickou miskou na tajin v jedné ruce a s rugby míčem Luis Vuitton v ruce druhé. Je to taková matějská na druhou nebo možná i na třetí, kde se to hemží podvodníčky a vyvolávači.

Samozvaný průvodce se na vás nalepí, ať už zrovna hledáte cestu nebo ne, s tím, že vám chce něco ukázat. V našem případě to byly tanneries, tedy tradiční rodinné koželužny, ve kterých se ručně zpracovává a barví kůže. Chtěla jsem je vidět a jeden kluk se nabídl, že nás k nim dovede. Na námitky, že dobře víme, kde jsou a nemusí chodit s námi, jen reagoval mantrou všech podvodníčků: „nechci za to peníze, stačí mi jen poděkování“. Dobře, jak chceš, chlapče.

Koželužny, Marrákeš

Dovedl nás ke koželužnám, kde nás vítal bezzubý děda, který se ujal role průvodce po koželužnách. Pod nos nám strčil snítku bazalky, jelikož syrové kůže v 35° vedru nevoní zrovna jak králík Azurit. Provedl nás, vysvětlil, jak se kůže zpracovává a pak nás zavedl do obchodu s koženým zbožím.

Mysleli jsme, že tím vše končí a jen chtěl nalákat zákazníky. Později si na nás ale kluk počkal před obchodem a s dědou po nás samozřejmě chtěli peníze, a to nehoráznou sumu 200 DH (v přepočtu asi 500 Kč). Říkám, že mu nic nedáme, protože na začátku neřekl, že chce peníze a odešli jsme. Začali nás ale pronásledovat na mopedu, jak v nějakém blbém filmu, a následně nás zastavili o kus dál.

Koželužny, Marrákeš

Co dělat v takový moment? Doporučuji hlavně zachovat chladnou hlavu i v situaci, která vám je nepříjemná. Scams zneužívají toho, že jste v cizí zemi, neznáte místní kulturu a hlavně nevíte, co kolik stojí. Samozřejmě ideální je takovým situacím se vyhnout úplně, ale nejsem si jistá, jestli je to tady dost dobře možné.

Evropana pochopitelně zaskočí, když ho někdo vmanipuluje do situace, která pramení z drzosti a bezostyšnosti podvodníka, jenž se nestydí říct si o velkou částku za malou službu. Jako řešení vidím ocenit ho rozumnou cenou, stát si za ní a nebát se být rázní.

Marrákeš, Maroko

Nakonec jsme dědovi tedy dali dvacku jako držhubné za ten žižel bazalky a jeho čas. Při setkání s průvodci nebo jiným typem podvodníků tedy doporučuji – buď je úplně ignorovat, nebo pokud chcete využít jejich služeb, tak trvat na vámi stanovené ceně a nebát se stát si za svým.

Ukázka koberců, Tinghir, Maroko

Na závěr musím dodat, že Maročani obecně jsou jinak velmi milí a pohostinní. Ne všichni prodavači a obchodníci vás nutně chtějí okrást o poslední dirham, jen je potřeba mít se občas na pozoru. Pomoct vám v tom může i následující slovníček.

Typické věty podvodníků:

  • V medíně: Chcete pomoct? Ukážu vám cestu.
  • Kdekoli: Nechci za to peníze, stačí mi jen „díky“.
  • Na Jemaa el-Fna: Omylem mi na vaši ruku ukápla hena, už vám to rovnou dokreslím.
  • V taxíku: Mám rozbitý taxametr, ale dám vám dobrou cenu.
  • Na zahrádce restaurace: Kupte si brýle *doplň si známou značku* za 30 dirhamů.
  • Kdekoli: Je to zadarmo.

Láska mezi zrnky písku aneb jak jsme se zasnoubili na Sahaře

Pokračování článku: Jak jsme si na moje narozeniny vyjeli do pouště

Naše spanilá jízda Saharou pokračuje. Dopoledne jsme dojeli do Tinghiru (někde uváděném též jako Tinerhir). Řeč je o oáze, která se táhne vyschlým vádím do délky 48 kilometrů. Zelený život uprostřed pustiny skrývá malé město, které je domovem asi třiceti tisíc Berberů.

S jedním z nich jsme měli možnost se seznámit. Jmenoval se Sherif, náš berberský průvodce. Vyprávěl nám hodně o životě nomáda (myšleno v původním slova smyslu, ne hipstera s macem v batohu) a berberských tradicích. Svou manželku Sherif viděl poprvé až na svatbě, tedy konkrétně sedmý den svatby. Nevěstu mu vybírala babička, která je hlavou rodiny a zná svého vnuka líp než nejlepší kamarád. Sherif se při odkrývání svatební burky pak jen prý modlil, aby pod ní byla žena.

Todra, Sahara, Maroko

O své vyvolené dopředu nevěděl nic, jen dostal koberec, který pro něj utkala. Ale těžko říct, jestli se dá z klikyháků na koberci vyčíst, zda budoucí choť vrací prázdné krabice od džusu do ledničky nebo skřípe v noci zuby a další elementární předmanželské znalosti o druhé polovičce.

oáza Tinghir neboli Tinerhir, Sahara, Maroko

Jak je známo, v Maroku je legální mnohoženství. Jeden muž, pokud na to má nervy a finance, může mít až čtyři manželky. Musí však všechny družky podělit rovným dílem (to znamená, že když jedna kopretinka dostane Pandoru, ostatní musí taky). Navíc současná manželka (manželky) musí dát souhlas k další svatbě, a taková situace nenastane asi příliš často. Podtrženo a sečteno…mnohoženství je tu legální, ale ne příliš časté.

Karavana, Sahara, Maroko

Z pohledu Evropana je tato část africké kultury něco těžce představitelného. Na druhou stranu u nás sice mnohoženství není legální, ale není ojedinělé, přičemž v mnoha situacích manželka má dům, auto i oficiální status a milenka má nanejvýš cingrlátko z Pandory a oči pro pláč. Těžko tedy říct, co je vlastně správné.

portrét, Sahara, Maroko

Moudřejší o sňatkovou politiku Berberů jsme se přesunuli z oázy Tinghir nejdříve do soutěsky Todra a pak do vesničky Merzouga. Odtud jsme se na hrbu dromedárů dopravili do našeho tábora v poušti. S Tomem jsme se vyškrabali na nejvyšší dunu a obklopeni jen pískem a tichem jsme se tam zasnoubili.

Žádost o ruku byla pro mě překvapením, ale musí se nechat, že nádhernější místo bychom k takové příležitosti těžko hledali. Poušť je tichá, a přitom jaksi moudrá a zanechává v člověku příjemně šimravý pocit naplnění.

Východ slunce nad Saharou, Maroko

Při večeři jsme oslavili naše zásnuby společně s našimi novými přáteli ze Španělska, Mexika a Ruska, kteří s námi sdíleli kemp. Po večeři jsme si ještě zalezli za dunu jako do pelíšku a sledovali tu bezostyšnou nádheru vysvlečené noční oblohy v její nejzářivější podobě.  V tu chvíli mi blesklo hlavou, jestli William Blake neležel zrovna na tomhle místě, když napsal:

„Celý svět v zrnku písku zhlédnout a nebe v polní květině, na dlani sevřít nekonečnost a věčnost v pouhé hodině.

Domů do Marrákeše jsme se další den vraceli bohatší nejen o písek za ušima, ale i o vzpomínku na tohle kouzelné místo.

Zásnuby na Sahaře, Maroko

Jak jsme si na moje narozeniny vyjeli do pouště

Žít v Maroku a nenavštívit poušť je něco jako žít v Brně a neokukovat Joštova oře zespodu. Jednoduše řečeno, poušť je něco, co člověk prostě musí vidět.

Rozhodli jsme se tedy, že se vypravíme na Saharu. Veřejnou dopravou by to asi nešlo a půjčit auto jsme si taky nemohli, protože já tu řídit odmítám (což dá rozum, když se bojím řídit i v Brně a tam na vás na křižovatce nehýkají osli) a Tom si pro jistotu zapomněl řidičák v Česku. Tyto varianty jsme vyloučili a zbyla nám jediná – najmout si cestovku.

Pod pojmem marocká cestovka si představte jednoho Maročana bez zubů a jeden stánek s barevnými obrázky destinací. A protože jsem minulý týden slavila narozeniny a den na to jsme s Tomem měli páté výročí, tak mi Tom nadělil dárek v podobě třídenního výletu do pouště.

Tizi n’Tichka, "brána Sahary"

Minibus nás vyzvedl doma v 7.30 a zavezl nás k cestovce, kde stálo pět Maročanů kolem jednoho auta a nikdo nevěděl, co dělat. Trvalo jim tak hodinu, během které od nás odehnali pár čumilů a žebráků, než nás všechny (asi 15 lidí) i s bagáží naskládali do minibusu.

Vzápětí nás řidič popovezl k benzínce, která byla hned vedle našeho bydlení, aby natankoval. V duchu jsem si pomyslela, že to ti Maročani opět nějak logisticky úplně nevychytali.

Aït Ben Haddou aneb africký Hollywood

Najeli jsme na silnici plnou serpentin, která se táhne jako stuha po úpatí Atlasu. Cestou jsme zastavovali, když se naskytl nějaký výjimečný výhled, jako ten na Tizi n’Tichku neboli „bránu Sahary“. Nakonec jsme dorazili až do Aït Ben Haddou. Jedná se o opevněnou vesnici (neboli tzv. ksar) uprostřed pouště, která je stará přibližně 400 let.

Berber a Aït Ben Haddou

Přes Aït Ben Haddou dříve vedla i hlavní stezka karavan, které putovaly z Marrákeše na Saharu. Nyní vesnice slouží spíš jako skanzen pro turisty. Žije zde ještě několik berberských rodin, které vydělávají především na prodeji suvenýrů nebo ubytovávání turistů. Domácnosti jsou tu velmi skromné, najdete tu jen to nejnutnější a na stěně vylepených pár fotek s filmovými hvězdami.

Aït Ben Haddou aneb africký Hollywood

Ksar Aït Ben Haddou je přezdívaný africký Hollywood, protože se tady točil skoro každý biják, který vyžaduje pouštní scenérie. Mezi dlouhým výčtem filmů, který si hrdě vylepuje každý z místních obchodníků, najdeme například Game of Thrones, Prince of Persia, Babel, Mummy, Asterix, Gladiator, Indiana Jones a další.

Aït Ben Haddou aneb africký Hollywood

K večeru jsme pak dojeli do malého hotýlku pod majestátními skalami v údolí u řeky Dades, která nám protékala hned pod balkonem. K večeři jsme pojedli tajin, což je zelenina a maso pomalu dušené ve speciálních uzavřených keramických mísách.

Za zvuku berberských bubínků a vytí divokých horských psů jsem usínala s myšlenkou na to, že jsem o sice zase o rok starší, ale i o rok plný zážitků šťastnější. A jelikož se mi klíží víčka i teď, když tohle píšu, pokračování našeho saharského dobrodružství vám povím zase příště.

Finger mountains

Kateřina Houfková, Finger Mountains, Maroko

Pokračování: Láska mezi zrnky písku aneb jak jsme se zasnoubili na Sahaře

Život v Maroku: odér a půvab africké metropole

Je to už týden, co nás s Tomem život zavál až sem, na severozápad Afriky. Naším domovem se na nějakou dobu stává Marrákeš. Každý den je protkaný novými zážitky, proto bych ráda shrnula první, ale i ty druhé dojmy.

Jedno vím po týdnu jistě, a to, že skutečné Maroko nemá nic společného s barevnými, vymydlenými fotkami na sociálních sítích, kde instagramové modelky pózují u zdobených dveří nebo pytlů s kořením. Maroko je plné rozmanitých chutí i pestrých barev, ale zároveň i hluku, chaosu a smradu. Je vlastně tak ryzí, jak jsem si ho představovala. Nabízí komplexní nepřenositelný zážitek, který naplňuje všechny smysly. Maroko se musí zažít.

Portrét, Marrákeš

Jací jsou tu lidé? Jsou usměvaví, zdraví nás na ulici a vítají ve své zemi. Často jsem až zaskočená jejich otevřeností a vřelostí. Na druhou stranu jsem tu narazila i na podvodníčky a lidi, kteří mě neváhají natáhnout nebo ošidit, hned jak mě vidí, protože se svou světlou pletí a modrýma očima bych stejně tak dobře mohla mít „cizinka“ napsáno na čele. Je třeba být nekompromisní, a hlavně se naučit základní dovednost, a tou je smlouvání. Netřeba asi zdůrazňovat, že nakupovat na marocké tržnici je dost odlišná zkušenost od mých nákupů v židenickém Kauflandu.

Náměstí Jemaa El-Fna s tržnicí
Náměstí Jemaa El-Fna s tržnicí

Kromě očumování stánků, bloudění uličkami v Medině a ládování se vynikajícím jídlem jsme měli tento týden jasný úkol – najít si v Marrákeši byt. Maročani jsou celkem opatrní, co se týče sdělování své adresy. Domlouvání prohlídky tedy většinou probíhalo stylem „čekej na tom a tom rohu“ nebo „přijď do kavárny a ptej po Salhovi“.

Marocká tradiční koželužna, Marrákeš
Marocká tradiční koželužna

Zlatým hřebem honu za nemovitostmi ale bylo setkání s marockým realitním makléřem. V domnění, že se jedná přímo o majitele jsem ho kontaktovala. Volal mi asi dvě hodiny před naším setkáním, že byt, na který jsme se měli jít podívat je už zabraný, ale že mi ukáže jiný za stejnou cenu. Poslal mi fotky a byt vypadal parádně. Domluvili jsme se na schůzku před školou poblíž bytu.

Čtvrť, ve které jsme ubytovaní, se jmenuje Allal El Fassi
Čtvrť, ve které jsme ubytovaní, se jmenuje Allal El Fassi

Makléř přijel na mopedu, vypadal, že je mu tak dvacet, pusu plnou rovnátek a vedl nás k budově, kde se nás ujal domovník. Většina domů v Marrákeši má své domovníky (francouzsky concierge). V tomto případě to byl děda, který vysedával před vchodem na plastové židli a dohlížel na prázdnou ulici před sebou. Domovník nás zavedl do bytu o velikosti špajzky, kde se na gauči těsnali tři zkouření černoši a pobídl nás, ať vplujeme do hašišového odéru a byt si prohlédneme. Cestou zpět k výtahu jsme si raději chvatně zkontrolovali, že máme všechny ledviny a další orgány.

Marrákeš, Maroko

Venku na nás čekal „náš“ makléř. Bylo potřeba učitele z vedlejší školy, který se ujal role překladatele a dalších náhodných čumilů, kteří nás obestoupili, abychom mu vysvětlili, že ten byt pro nás asi nebude to pravé ořechové. Navíc jsme pak zjistily, že fotky bytu, které mi posílal jsou už asi dva roky staré. Ostatní prohlídky, které jsem domluvila přímo s majiteli, už probíhaly dobře a jazykovou bariéru často odbourala právě marocká vřelost a přátelskost. O tom ale až příště.

Maroko si nás svým ryzím půvabem podmanilo už po pár dnech. Teď, když usrkávám doušky mátového čaje, sedím na terase, naslouchám vzdálenému ruchu ulice, hádkám v arabštině a uklidňujícímu zpěvu z mešity mě napadá, že Maroko není jen země, je to životní styl.

Syrové ryby a arašídový sýr aneb co se jí v Holandsku

Pindakaas – bylo první holandské slovo, které jsem si zapamatovala. Není to sprostá nadávka, ale obyčejné burákové máslo, doslova arašídový sýr. Burákové máslo jí Holanďané po kilech. Na holandskou snídani je radost pohledět, protože Holanďané často snídají toustový chleba s máslem ale posypaný nejrůznějším čokoládovým zdobením (tzv. hagelslag). Holandské fashion blogerky si hagelslag patlají i na obličej, to už taková radost pohledět není (ale nikdo asi nemá rozumné vysvětlení, proč to dělají).

Holandská snídaně

Když se v Holandsku narodí miminko, na oslavu se napečou oplatky a zdobí se buď růžovým nebo modrým hagelslag. Asi uhodnete, podle čeho se vybírá barva. Ze sladkostí je rozhodně třeba vyzkoušet také výtečné stroopwafels, ty patří k mým nejoblíbenějším pochoutkám. Jsou to kulaté vafle spojené vrstvou karamelu. Nejlepší způsob, jak si je vychutnat, je s hrnkem horkého čaje nebo kávy. Vafli položíte na hrnek, nahřejete ji a karamel se tak rozpustí a má tu správnou konzistenci. Holanďané snídají také vla, což je mléčný výrobek připomínající tekutější pudink. Vyrábí se v mnoha příchutích, já mám nejraději takzvané dubbelvla, které je vanilkové a čokoládové.

Holandský styl vaření je mi blízký, jelikož tak trochu připomíná moje vaření. Některé recepty vznikly tak, že se Holanďané prostě jen chtěli zbavit toho, co měli doma.

Aby těch sladkostí nebylo málo, máme tu ještě roze koek, roztomilý dortík se sladkou růžovou polevou, jenž je typickým holandským dezertem. V přípravě sladkostí Holanďané možná vynikají, ale jejich kuchyně jinak nenabízí žádná ohromující jídla. Holandský styl vaření je mi přesto blízký, jelikož tak trochu připomíná moje vaření. Za vše mluví národní pokrm stamppot. Při jeho přípravě Holanďané naházejí do jednoho hrnce brambory a další zeleninu, vše povaří a rozmačkají napadrť. Při podávání přihodí ještě buřta (tzv. rookworst) a je hotovo.

dsc_0025-5

Holandské vaření připomíná moje kulinářské pokusy i v mnoha jiných ohledech. Některé recepty vznikly tak, že se Holanďané prostě jen chtěli zbavit toho, co měli doma. Vaření stylem „co dům dal“ mi také není vůbec cizí. Pokud Holanďané jídlo nemačkají, tak ho alespoň smaží. Důkazem toho jsou kroketten, oválné kroketky plněné vším možným – sýrem, masem ale i rybou nebo krevetami/garnáty (těm se říká garnaalkroketten a mám je nejraději).

dsc_1130

Holaňďané si celkově dost potrpí na fastfood. Smažené speciality se většinou prodávají ve speciálních automatech, za kterými se nachází celá kuchyně a kuchaři neustále doplňují prázdné přihrádky automatu. Pokud zrovna v nabídce chybí vaše oblíbená pochoutka, můžete otevřít okénko automatu a zavolat do kuchyně, ať vám ji přidělají.

heringZe smažených jídel je typický kibbeling – smažené kousky ryby podávané s česnekovou majonézou. Další chuťovkou jsou bitterballen. Masové koule z hovězího nebo telecího masa jsou doplněné o hovězí vývar, máslo, mouku, bylinky a koření. Koule jsou obaleny ve strouhance a Holanďané je s oblibou máchají v hořčici. Typickým rybím pokrmem je haring neboli sleď. Holanďané tyto syrové ryby jí zvláštním způsobem, asi jaké kočky v animovaných filmech. Chytí rybu za ocas, obalí ji v nasekané cibulce, zakloní hlavu a sní ji na jedno kousnutí.

dsc_0022-2

Na závěr samozřejmě nesmíme opomenout symbol Holandska, jímž je holandský sýr. Holanďané sní za rok přes čtrnáct kilo sýra. Města jako Alkmaar nebo Gouda (pozor – správně Holandsky vyslovováno jako chchouda) se pyšní sýrovými trhy, kde prodavači šaškují v kostýmech a na speciálních dřevěných nosítkách přenášejí obří několikakilové kotouče sýra. Nejspíš by se v dnešní době takový prodej obešel bez zbytečných tyjátrů a sýrová kola by maloobchodníci mohli kupovat jednoduše přes internet, ale tradice je tradice a Holanďané jsou na svůj sýrový byznys náležité hrdí.

Jak jsem byla na návštěvě ve 30. letech

Také rádi navštěvujete cizí, domy, byty, pokojíky? Je to takové malé nahlédnutí do soukromí a může vám říct mnohé o dané osobě. Já tato nahlédnutí zbožňuji a jsou o to lepší, když můžeme nahlížet zároveň i do minulosti.

Při mých toulkách Rotterdamem jsem náhodou narazila na holandskou funkcionalistickou vilu Sonneveld z roku 1933 od architekta Leenderta van der Vlugta. Vila je přístupná veřejnosti, je zařízená dobovým nábytkem a bytovými doplňky a při prohlídce vás doprovází i hudba ze 30. let.

Při návštěvě v domě objevíte tu pověšené ramínko s šaty, tam zas rozestlanou postel, jak kdyby z ní zrovna někdo vstal, a to vše dotváří celou atmosféru domu. Máte pocit, že rodina Sonneveldových, která v domě žila, si jen na chvíli někam odskočila a vy opatrně navštěvujete dům v nestřežené chvíli.

Abych se s vámi podělila o tento milý zážitek, připravila jsem pro vás malý fotoreport.

20170118_163647huis 20170118_16370920170118_16400020170118_163820 20170118_164440-220170118_164606 20170118_164758 20170118_16502920170118_164251-4 20170118_165642

Módní fotografie povýšena na umění

Navštívila jsem výstavu fotografií Petera Lindbergha s názvem A Different Vision on Fashion Photography v rotterdamské galerii Kunsthal a chtěla jsem se s vámi podělit o zážitek.

Peter Lindbergh je považován za jednoho z nejvlivnějších fotografů módní branže. Jeho podmanivé černobílé portréty ovlivnily módní fotku 80. let. Fotil známé krásky jako Cindy Crowford, Naomi Campbell nebo Kate Moss.

Lindbergh v osmdesátkách přišel s naprosto novým pojetím módní fotografie, při kterém se nezaměřoval tolik na oblečení jako na samotnou modelku a snažil se ji zobrazit jako „skutečnou bytost“ nikoli jako modní produkt. Černobílá fotografie podle něj lépe vystihovala samotnou podstatu fotografovaných žen.

Jelikož jsem příznivec polaroidových fotografií, při dokumentování výstavy pro vás, milé čtenáře, jsem se vyhnula velkoformátovým reprodukcím a zaměřila se na Linberghovu původní polaroidovou tvorbu.

20161123_162726

20161123_162748

20161123_162759

20161123_162808

20161123_162831

5 věcí, co jste možná nevěděli o Holanďanech

Několik zajímavostí – a v některých případech spíš bizarností -, které jste nejspíš o Holanďanech nevěděli. 

1.  Milují našeho Pata &  Mata

Pat &  Mat, tihle známí čeští nešikové slaví tady v Holandsku velký úspěch. S tím rozdílem, že v Nizozemí se seriál jmenuje Buurman en buurman, což znamená „Soused a soused“. Zatímco v Česku jsou tito dva kutilové němí, Holanďané je dokonce namluvili – i když podstatné motto: „A je to!“ zůstalo v češtině jen s holandským přízvukem. Pat &  Mat se v Holandsku navíc dočkali i divadelního zpracování, které se pro velký úspěch stále hraje v divadlech po celé zemi a dokonce je tu po seriálu pojmenováno několik kaváren a bister.

patmat

2. Jsou nejvyšší národ na světě

Holandsko je země obrů. Já se svými 163 centimetry si toho všímám obzvlášť. Jeden můj kamarád mi vyprávěl, že když šel tady na rande s Holanďankou, musela ho zvednout, aby si vůbec mohli dát pusu. Musela jsem se té představě smát, ale ono není divu.  Průměrná výška holandských žen je totiž 171 cm a u mužů je to 184 cm. Holanďané jsou obecně považováni za nejvyšší lidi na světě.

3. Na rande za večeři platí i  dámy

Už jste někdy slyšeli anglickou frázi let’s go Dutch? Znamená to, že se účet za jídlo, kino apod. rozdělí a každý platí sám za sebe. Této fráze se neužívá pro nic za nic. V Holandsku je opravdu běžné, že když jde muž s ženou na večeři, každý platí sám za sebe. Když jsem se ze zvědavosti ptala kamaráda, proč tomu tak je, dostalo se mi hrdého úsměvu a odpovědi: Protože máme emancipované ženy. Ne vždy je to ale pravidlem, záleží samozřejmě také na situaci.

ladytrump

4. Na hřbitovech už nemají místo

Holanďané vedou věčný boj s mořem a snaží se „urvat“ co nejvíce pevniny, kterou vysoušejí, staví speciální hráze a tak podobně. O to víc si tedy váží každého suchého místečka na zemi. To odráží i jejich architektura – malé, úzké domečky, vyhnané spíš do výšky než do šířky, namačkané jeden vedle druhého. Místem se v Holandsku musí šetřit, a to platí i na hřbitovech. Je v podstatě nemožné si zde koupit hrob. Neexistuje tu žádné odpočívej navěky. Hrob si lze pouze pronajmout, a to většinou na pět, deset nebo dvacet let. Po uplynutí lhůty je „vyčištěn“ a pronajat zase někomu jinému.

grave

5. Při řízení kola Holanďané dokáží dělat cokoli jiného

Jsou dvě věci, které se musíte naučit, abyste mohli žít v Holandsku a Holanďané se je učí už od plenek – plavat a jezdit na kole. Umět plavat je důležité, jelikož voda je pro Holanďany největší nepřítel, protože země leží pod úrovní moře (nejnižší místo je 6,76 metrů pod úrovní moře). Celá země je placatá jako palačinka – jak Holanďané rádi říkají – a proto se tu také všude dá tak pohodlně jezdit na kole. Je zde navíc vybudovaná speciální dopravní síť cyklostezek. Jak je všeobecně známo, každý tu jezdí na kole, královskou rodinu nevyjímaje. Co je zajímavé, Holanďané jízdu na kole považují za samozřejmou, navíc při ní dokáží dělat plno dalších aktivit – pít kávu, tancovat do rytmu hudby ze sluchátek, probrat drby za včerejší akce, randit,  číst si nebo alespoň projíždět mobil.

8

Cube Houses: Jak se žije v kostce

Cube Houses (holandsky Kijk Kubus) je okouzlující a nadčasový architektonický počin architekta Pieta Bloma. V září se nám s T. poštěstilo přenocovat v jednom z kostkových domků, které jsou jednou z nejpozoruhodnějších staveb v Rotterdamu. V domě nás hostil milý pár Thierry & Jacques původem z Francie.

Počáteční myšlenka Cube Houses je následující: Každý dům má představovat strom a dohromady tvoří les, což odkazuje i k použitému materiálu, protože domy jsou vystavěny ze dřeva. Architekt Blom se pokusil vytvořit jakousi městskou oázu klidu a pospolitosti. O to víc je tento architektonický experiment zajímavější, že vznikl už v roce 1984.

Podstatný je také kontrast mezi dolní – veřejnou částí (chodník, který vede mezi domy, je přístupný všem a zároveň tvoří nadchod nad silnicí) a horní – soukromou částí, kterou tvoří samotné domy.

Každý jednotlivý kostkový domek je vystavěn na pilíři ve tvaru hexagonu. Domů je celkem 38 a každý má tři podlaží: první patro s kuchyňským koutem, druhé patro se dvěma ložnicemi a koupelnou a horní patro, které slouží jako obývák (na fotkách) nebo v některých případech jako zimní zahrada.

Stěny a okna jsou nakloněny pod úhlem 54,7 stupňů, proto není jednoduché vybírat pro dům nábytek. Každopádně jsme z návštěvy byli nadšeni, Cube Houses představují unikátní styl bydlení.

DCIM100GOPROGOPR2038.

DCIM100GOPROGOPR2170.

DCIM100GOPROGOPR2174.

DCIM100GOPROGOPR2187.

DCIM100GOPROGOPR2193.

DCIM100GOPROGOPR2195.

DCIM100GOPROGOPR2209.

DCIM100GOPROGOPR2214.

Jak jsem si v Holandsku hledala bydlení

Všechny začátky jsou krušné, zvlášť když se tak malá osoba jako já (pouze vzrůstem samozřejmě) ocitne ve velkém cizím městě. Jak to tedy všechno vlastně začalo?

Po příletu jsem dotáhla svůj kufr na nejlacinější hostel tady ve městě. Bydliště to bylo pouze dočasné, než najdu nějaké skutečné bydlení. Upřímně si myslím, že vězeňské interiéry jsou k jejich obyvatelům vstřícnější, než byla tato nízkonákladová noclehárna. Spala jsem v pokoji s dalšími devětadvaceti nocležníky (rozuměj převážně muži). Pokoj tedy se mnou sdílelo devětadvacet propocených, polonahých, chrápajících těl. V místnosti bylo otevřeno jen jedno malé okénko a bylo tam téměř nedýchatelno.

Při každém kroku pokojem jsem se lepila k lacinému linoleu a fénovat jsem se musela ve sdílené kuchyni, po vypojení varné konvice. Nezbývalo mi jen doufat, že budu mít vlasy suché dřív, než se ráno utvoří fronta nevrlých a rozespalých lidí s prázdnými hrnky na kávu v ruce čekajících na varnou konvici.

Jednu noc jsem ležela na posteli – tedy spíš na plastové podestýlce sloužící jako náhrada skutečné matrace–, poslouchala jsem skřípavé zvuky, které se ozvaly, při každém sebemenším pohybu nocležníka nad mojí hlavou na horním patře palandy. A mezi tím samým SKŘÍÍÍP a CHRRRÁP jsem uvažovala, jestli na daném místě ve své saténové noční košilce se psem Snoopym nepůsobím tak trochu nepatřičně. Asi jako králíček azurit ve výlevce.

Foto: ©Roel Dijkstra - Vlaardingen

Ráno když jsem se probudila, první co jsem viděla, byla dlouhá chlupatá černá noha visící z postele nade mnou pár centimetrů od mého obličeje. Po týdnu stráveném na této ubytovně jsem se poslední den sprchovala ve smíšené sprše, sledovala haldu chlupů a dalšího lidského porostu kroužícího nad odpadem, slyšela hlasité dávivé zvuky z vedlejší sprchy a říkala jsem si pro sebe směrem k dávícímu se neznámému: Úplně ti rozumím. 

ezgif-com-gif-maker

Nikdy jsem nebyla tak ráda za vlastní postel ve svém vlastním pokoji. Po zkušenosti s hostelem by se asi každé místo zdálo jako ráj na zemi, ale čtvrť, ve které teď bydlím, je skutečně sen. Bydlím na malém ostrůvku zvaném Noordereiland (Severní ostrov) na řece Máze. Ostrov ke zbytku města pojí dva mosty – Willemsbrug a Koningennbrug.

Noordereiland je něco jako malá vesnička uprostřed velkoměsta. Lidé se tu mezi sebou znají, děti pobíhají po prolézačkách a ostrov má i svou vlastní vlajku. Severní ostrov je domovem mnoha umělců a ze západního cípu nabízí pohled jak z kýčovité turistické pohlednice na most Erasmus, architektonickou dominantu města. A tohle místo se tedy stává na čas mým novým domovem. Vždycky je prostě fajn mít alespoň kousek prostoru sám pro sebe a nyní si toho vážím o to víc.

DCIM100GOPROG0062472.

The Art of Banksy: Anarchie na prodej

Banksy je bezpochyby legenda street artu. Umělec se srdcem anarchisty nebo anarchista se srdcem umělce? Vyberte si. Minulý víkend jsem navštívila výstavu s názvem The Art of Banksy v Amsterdamu v Beurs van Berlage a donutilo mě to k zamyšlení o samotném Banksym, ale i street artu obecně.

Banksy pochází z undergroundového podhoubí mého milovaného Bristolu. Právě tam jsem půl roku chodila do školy kolem jeho obrazu nahého chlapíka visícího z okna na Park Street. Toto graffiti je unikátní mimo jiné tím, že se jedná o dílo, které je chráněno úřady (ačkoli graffiti je v Británii nelegální stejně jako u nás).

DCIM100GOPROGOPR2143.

Potom, co někdo postříkal graffiti azurovou barvou, magistrát města nechal před obraz umístit ochranné sklo. Objevují se i názory, že by Banksyho graffiti měly být chráněny zákonem. Což ale dle mého nelze, pokud bude tvorba ostatních streetarterů stále postavena mimo zákon.

Částečně ze zvědavosti, částečně z nostalgie jsem se vydala na amsterdamskou výstavu The Art of Banksy a po obsahové stránce nemám námitek. Jsem velký příznivec Banksyho tvorby, ale celá výstava mě vedla k zamyšlení. Zavřít street art mezi zdi klasické galerie: Není to tak trochu oxymóron?

DCIM100GOPROGOPR2142.

Uvažovala jsem nad tím, kdy se ze street artu a satirického kritika kapitalismu Banksyho stal vlastně komerční produkt sám? Dnes jsou Banksyho obrazy draženy za miliony korun. Jeho graffiti vystřelují ceny domů do neskutečných výšek.  Za vstup na výstavu zaplatíte 15-20 euro a pokud vám ještě zbyly peníze, můžete je rozházet v krámku se suvenýry. Najdete tu Banksy propisky, Banksy penály, Banksy plakáty, Banksy klíčenky. Banksy se za kritiku konzumní společnosti stal vlastně její podstatnou součástí.

Pořadatelé výstavu označují za nejrozsáhlejší ukázku Banksyho tvorby, návštěvníci si můžou prohlédnout celkem osmdesát výstavních kousků. Tato souhrnná ukázka má za následek, že si uvědomíte Banksyho často opakující se motivy.

DCIM100GOPROGOPR2139.

Popisky k fotkám působí trochu rušivě, protože se vždy jedná o nucenou interpretaci organizátorů, jež je zvlášť u některých děl přímo na škodu. Navíc na ulici přeci nemáte u každého graffiti popisek, co si o daném výtvoru máte myslet. Není tak trochu podstata street artu zaujmout právě svou neočekávanosti, často troufalostí, snažit se otevřít oči, ale nechat samotnou interpretaci na pozorovateli?

Výstava The Art of Banksy v Beurs van Berlage potrvá až do 8. ledna 2017, pokud byste náhodou měli cestu kolem. Na závěr lze říct, že Banksy zůstává (možná i proti své vůli) fenoménem doby. A co si o tom myslíte vy, pozorní čtenáři? Myslíte, že je správné amputovat street art z ulic a prodávat ho nebo implantovat do galerií? Považujete graffiti za vandalismus? Myslíte, že street art je tvořen, aby přetrval, nebo je vždy pouze dočasný? 

DCIM100GOPROGOPR2155.

/The Hot Rats na Facebooku/

První vzkazy z římsy mého světa – z Rotterdamu

Znova jsem se vydala do světa. Mým domovem se tentokrát na nějakou dobu stává největší přístav Evropy a já jsem do něj čím dál víc zamilovaná. Rotterdam. Město, kde se budoucnost stává přítomností. Noční procházky městem mě nepřestávají fascinovat. Výlety za krásou, na kterých si připadám jak na rande se setmělými ulicemi a majestátními mosty, na schůzce se samotným městem.

Rotterdam je galerie postmoderní architektury pod širým nebem. Prvních pár dní jsem si mohla ukroutit krk, když jsem procházela městem a vzhlížela ke špičkám všech těch mrakodrapů zrcadlících oblohu.

Po druhé světové válce bylo město srovnáno se zemí, proto nemá historický půvab Amsterdamu s jeho úzkými domečky a kanály, ale dýchá z něj nadčasovost. Dají se tu ale najít zákoutí, která si uchovala svou starodávnou graciéznost – místa, jako přístavní čtvrť Delfshaven, kde můžete vidět novodobé ošklivé bytovky vystavěné hned vedle okouzlujícího starého větrného mlýna. Místo, kde můžete baštit holandské palačinky na můstku přes kanál lemovaný rozkošnými malými domky a vyhlížet, co se děje na zakotvených hausbótech.

DCIM100GOPROGOPR2038.

A jací jsou tady v Holandsku lidé? Jsou až překvapivě vřelí a přátelští. Zvláštní, že vás tu zdraví i třeba cizí lidé na ulici a popřejí vám hezký den. Holanďané jsou moc milí, pokud zrovna nesedí na kole a vy jim nestojíte v cestě, to si můžete vyslechnout zásobu holandských nadávek. Holanďané také mimo kol přímo milují design. Obchody s kreativním nábytkem a bytovými dekoracemi tu najdete na každém rohu.

I po necelém měsíci je tu pro mě stále vše nové a své dobrodružství si užívám plnými doušky. Abych na závěr citovala klasika, Kurt Vonnegut jednou napsal:

2741afc49a310cb381473d20da6864aa

Ono totiž vyhrabat se ze své komfortní zóny a po špičkách si to naťapkat až k okraji, až na tu  pomyslnou římsu a nenápadně nakouknout přes okraj, to není nikdy na škodu.

Rekviem za uplynulý rok

polaroidNa konci vždycky rekapitulujeme. A jelikož starý rok 2014 už se odbelhal pryč a nový svěží letošek hbitě naskočil na jeho místo, honí se mi hlavou další rekapitulace. Přesto nedokážu potlačit pocit, že ani já sama nemám právo zanášet svůj uplynulý rok – svou vlastí minulost – ať už pozitivním nebo negativním akcentem. Nemůžu říkat, tohle bylo dobré a tohle špatné. Tak jednoduché to nikdy nebylo, a ani být nemůže. Jelikož čas se nepohybuje v rovné linii, úsečce, z bodu N (narození) do bodu S (smrt). Ale naopak čas víří, cirkuluje, proplétá se, kličkuje a bloudí. Jak jinak bychom vysvětlili, že situace, ve kterých jsme zklamali sami před sebou, musíme opakovat znovu a znovu? Kulisy a herci se mění, ale scénář často zůstává stejný.

Nemůžu na své vlastní vzpomínky lepit nálepky s plus nebo mínus. Je to možná tím, že jsem se nikdy nenaučila litovat minulosti. Všechno, co jsem zažila, beru jako svou vlastní součást, tudíž s tím nemohu být v rozporu, není tu žádné místo pro nesouhlas. Co se nejprve může zdát jako špatný zážitek, může třeba být tím hořkým zasazeným semínkem, ze kterého naopak vyklíčí něco dokonale čistého, křehkého a zářícího. Nový začátek nese vždycky to kouzlo příslibu, zvonivým hlasem, čistým jak křišťál, nám slibuje – tentokrát to všechno půjde líp.

Jelikož jsem se tedy dobrovolně zřekla možnosti cokoliv pozitivně či negativně hodnotit, zbývá mi jediné – říct, co mě ten poslední rok vlastně naučil. Protože každá nová vráska, každá jizva, každá modřina, každý úsměv a každý dotek, to vše na nás i v nás nechává nesmazatelné stopy. Zkušenosti jsou to jediné, v co skutečně věřím.

Zima

Loňský rok mě naučil, že hnát se za přeludy nemá význam, protože když je chytíte – jednoduše se rozpustí nebo hůř – začnou tlít a zahnívat ve vašich vlastních rukách (a ten pach už z nich nedostane).

Naučila jsem se, že ať jsou myšlenky sebečernější, vždy je tu někdo, kdo je dokáže očistit. A taky vždy je tu někdo, kdo je na tom ještě hůř než vy sami. A možná právě tehdy, když si nejvíc uvědomujete, že to jednou opravdu skončí, teprve v ten moment začínáte opravdu žít. A život nelze žít po troškách, s pauzami, potichu a pomalu. Askeze nemá budoucnost. Vždy lze ochutnávat jen plnými doušky a nikdy jen po kapkách.

A poslední a nejdůležitější věc a zároveň to největší klišé – naučila jsem se, že lásku můžete potkat úplně kdekoliv. I když si jdete do kuchyně pro rohlík a tam zrovna stojí cizí kluk s rozčepýřenými vlasy a u pusy má klarinet. A on tam skutečně stál a až mnohem mnohem později jsem zjistila, že to byl On. A přitom si tam tehdy klidně stojím s rozdrbanými vlasy, ve vytahaném tričku s názvem již dávno zpopelněné i hromadně zapomenuté kapely a říkám mu, že asi zrovna není můj den, protože mám celé tělo od medu. A med hrozně lepí.

Zima

Možná někdy tyhle na první pohled banální a hloupé momenty nesou ten největší význam. A možná právě proto nemůžeme nikdy naši minulost vidět černobíle. Protože ho přeci můžu potkat znova a taky že jo, a tentokrát už od medu nejsem a dokonce mám i svůj šťastný den. Tentokrát mi také řekne, že se mu líbí moje oči a já ho vezmu za ruku, táhnu stranou a nemíním pustit. A najednou ta běžná, všední, šedivá scéna tenkrát o rok dřív, ale v té samé kuchyni, ta scéna v tričku a od medu, najednou nabyde na barvě i významu. Zázraky se dějí, pokud jim to dovolíme.