Dostala jsem chuť zajít si do kina a hledala jsem, na jaký film bychom mohli jít. Většinou je tu nabídka dost omezená, protože místní kino La Colisée je sice krásné a má půvabný nádech třicátých let, starých filmů a prosezeného červeného sametu, bohužel ale hraje vždy jen dva různé filmy týdně. Navíc dříve jak pár dní dopředu se nedozvíte, jaké to budou filmy. Netřeba asi zdůrazňovat, že pokud jsou snímky v arabštině, je pro nás jednodušší zůstat doma a koukat na Ricka a Mortyho. Rozumíme totiž velký kulový. Při brouzdání po internetu jsem ale náhodou narazila na informaci o mezinárodním filmovém festivalu, který se v Marrákeši koná každoročně a propukl začátkem prosince.
V porovnání s velkou turistickou rejží v podobě našeho karlovarského festivalu mě překvapilo, že vstupenky jsou úplně zdarma. Stačí se zaregistrovat na internetu a vyzvednout si kartičku na krk s fotkou.
První den festivalu jsme šli celí natěšení na dokument z filmové dílny našich slovenských bratří s názvem Hluché dny. Slovensko v Maroku – to jsme prostě museli vidět. Dokument o hluchých romských dětech na východním Slovensku mě popravdě trochu zaskočil. Když jsme se přestěhovali do Maroka, žasla jsem nad místními slamy (rozuměj domky nebo shluky domků sbité z různých plechů, plachet a odpadků), které se tu objevují spíš ojediněle, ale přece, a to především v chudších čtvrtích. Po shlédnutí filmu jsem si uvědomila, že je to tu ještě zlaté oproti „cikánským vesnicím“ na východním Slovensku. Těžko uvěřit, že to je ta civilizovaná Evropa. Po filmu následovala krátká debata s tvůrci, kteří rozpravu uvedli slovy „This is the European Union“, v duchu jsem si pomyslela, že asi žádný Maročan, který seděl v sále, po tomhle filmovém zážitku na Slovensko ani nepáchne. Tvůrci trochu zápasili s angličtinou, o to víc ale byli rádi, že si s námi mohou popovídat československy.
Další filmový večer jsme se vypravili na hlavní scénu do Paláce kongresu a zjistili, že právě tady se odehrává hlavní paráda s červeným kobercem. Hollywoodskými hvězdami to jen zářilo a přihlížející natahovali krky, aby nějakou tu slávu zahlédli. My jsme si to štrádovali rovnou k hlavní bráně, ačkoli jsme si na takovou událost připadali trochu nepřipravení, což jsem pocítila hlavně v momentě, kdy mi paní z ostrahy vytahovala z tašky růžovou termosku s mátovým čajem a trpělivě vysvětlovala, že si ji mohu vyzvednout až po představení. Následně ji odložila do krabice, ve které se to jen blyštilo drahými parfémy světoznámých značek. Moje dětská termoska s kočkou někde mezi Diorem a Pradou vypadala trochu nepatřičně, ale každý má prostě jiné priority, co si vzít s sebou do kina. Sáček brambůrků, který mi Tom před odchodem do tašky propašoval, ale naštěstí zůstal ušetřen.
Po kontrole jsme si to přes červený koberec nakráčeli do haly plné křišťálových lustrů a lokaj v elegantní peleríně nás zavedl do sálu. Na pódiu mluvil Harvey Keitel, později také Lynchova múza Laura Dern (bohužel jen z videozáznamu, protože se nemohla dostavit) a kousek od nás seděla úžasná Tilda Swinton. Takovou hvězdnou show jsme opravdu nečekali, a to jsme přitom původně jen chtěli jít do kina. Ten den jsme shlédli nový americký biják Marriage Story, který pro nás byl trochu zklamáním. Kdyby byl tak o půl hodiny kratší, vůbec by mu to neuškodilo.
V rámci festivalu jsme ještě viděli film o hranici mezi muslimskou vírou a náboženským extremismem s názvem Nafi’s Father, dále film o Palestině ale netradičně bez Palestiny, aneb o muslimském životě v kontrastu kulis západního světa It Must Be Heaven. Překvapilo mě, že když ve filmu zaznělo „There will be Palestine!“, lidé v sále začali hlasitě souhlasit a tleskat.
Maročani jsou celkově o dost živější než my Češi, co se návštěvy biografu týče. Což se ukázalo hlavně při posledním dokumentu, který vyprávěl příběh páru, který žil v Izraeli, ale pátral po svých marockých kořenech. Díky krásným scenériím marockých vesnic, veselé berberské hudbě, a hlavně bezprostřednosti diváků mě snímek In your Eyes I See My Country zaujal ze všech nejvíc. Maročani se sice hlasitě smáli v momentech, kdy my jsme marně hledali vtip, ale zároveň třeba tleskali do rytmu hudby a u závěrečných titulků se strhl aplaus. To doma ve Špalíčku člověk nezažije, tam si vyslechne árii zašlapávání popkornu do podlahy a šustění bundami už v první vteřině titulků.
Domů jsme se poslední den festivalu vraceli maličko načichnutí hollywoodským hvězdným prachem a zároveň potěšení marockou optimistickou bezprostředností, které byl sál plný.
Ze smažených jídel je typický kibbeling – smažené kousky ryby podávané s česnekovou majonézou. Další chuťovkou jsou bitterballen. Masové koule z hovězího nebo telecího masa jsou doplněné o hovězí vývar, máslo, mouku, bylinky a koření. Koule jsou obaleny ve strouhance a Holanďané je s oblibou máchají v hořčici. Typickým rybím pokrmem je haring neboli sleď. Holanďané tyto syrové ryby jí zvláštním způsobem, asi jaké kočky v animovaných filmech. Chytí rybu za ocas, obalí ji v nasekané cibulce, zakloní hlavu a sní ji na jedno kousnutí.
Na konci vždycky rekapitulujeme. A jelikož starý rok 2014 už se odbelhal pryč a nový svěží letošek hbitě naskočil na jeho místo, honí se mi hlavou další rekapitulace. Přesto nedokážu potlačit pocit, že ani já sama nemám právo zanášet svůj uplynulý rok – svou vlastí minulost – ať už pozitivním nebo negativním akcentem. Nemůžu říkat, tohle bylo dobré a tohle špatné. Tak jednoduché to nikdy nebylo, a ani být nemůže. Jelikož čas se nepohybuje v rovné linii, úsečce, z bodu N (narození) do bodu S (smrt). Ale naopak čas víří, cirkuluje, proplétá se, kličkuje a bloudí. Jak jinak bychom vysvětlili, že situace, ve kterých jsme zklamali sami před sebou, musíme opakovat znovu a znovu? Kulisy a herci se mění, ale scénář často zůstává stejný.
